Odvahu!

Pojďme se, přátelé, podívat do třetího dílu dokumentu Gaudete et exsultate (G&E). Už jsme nahlédli do prvnídruhé části této exhortace Svatého otce Františka. Je tedy načase pokročit dále.

Papež František hovoří o svatosti, a to zvláště s výhledem na osmero, resp. devatero blahoslavenství. Neomezuje se však pouze na ně; poskytuje také další vodítka. A je zajímavé, že znalost a užívání mnoha způsobů posvěcování – „různé metody modlitby, drahocenné svátosti eucharistie a smíření, přinášení obětí, různé formy zbožnosti, duchovní vedení a mnohé jiné“ (G&E 110) – pokládá za notoricky osvojené. Sáhněme si do svědomí – je tomu skutečně tak?

Tato vodítka ke svatosti mohou a mají být lékem na potíže dneška, mezi nimiž papež uvádí:

  • nervózní a vznětlivá úzkostlivost, která nás rozptyluje a oslabuje;
  • negativita a smutek;
  • pohodlná, konzumní a sobecká omrzelost;
  • individualismus;
  • četné formy falešné spirituality.

A jako protilék nabízí:

o  snášenlivost, trpělivost a mírnost;
o  radost a smysl pro humor;
o  odhodlání a horlivost;
o  život ve společenství;
o  být neustále nablízku Bohu.

Snášenlivost má svůj základ „v Bohu, který miluje a podpírá“ (G&E 112). Vnitřní pevnost, zakotvení v Bohu umožňuje snášet všechno, co se staví proti nám, ale také vycházet s druhými lidmi – mít s nimi trpělivost. A tato vnitřní pevnost nám také umožňuje zůstat mírnými tam, kde se přímo nabízí nechat se strhnout násilím.

Zvláštní pozornost věnuje Svatý otec sociálním sítím a masmédiím vůbec:

»I křesťané mohou mít účast na sítích verbálního násilí prostřednictvím internetu a v různých oblastech či prostorech digitální výměny. Dokonce v katolických médiích lze překročit meze, tolerovat nactiutrhání i pomluvy a stavět se mimo jakoukoli etiku a respekt vůči dobré pověsti druhých. Tak nastává nebezpečný dualismus, protože na těchto sítích se říkají věci, které by nebyly tolerovány ve veřejném životě, a vynořuje se snaha kompenzovat vlastní nespokojenost hněvivým vybíjením si touhy po pomstě. Je příznačné, že někdy se pod záminkou obrany jiných přikázání zcela přehlíží to osmé: „Nevydáš křivé svědectví“ a nelítostně se ničí pověst druhých. Tam se jasně ukazuje, že nespoutaný jazyk je „svět zla“ a „zapaluje celý náš život, protože je sám zapalován peklem“ (Jk 3,6).« (G&E 115)

Kéž by si tato papežova slova vzali k srdci také všichni uživatelé těchto stránek!

Svatý otec vyzývá k cestě pokory, která je ochotná přijmout i pokoření. Ne v jakési masochistické touze po utrpení pro samo utrpení, nýbrž v přání následovat Krista trpícího a poníženého: „Pane, až přijdou ponížení, pomoz mi pocítit, že jdu za tebou a jsem na tvé cestě.“ (G&E 120)

Jako již ve svém starším díle Evangelii gaudium, také zde připomíná papež František důležitost radosti – vždyť evangelium je radostná zvěst a světec „je schopen žít radostně a se smyslem pro humor“ (G&E 122). Ostatně Boží slovo Starého i Nového zákona ohlašuje dobu plnosti času jako čas radosti (Neh ,10; Iz 40,9; 49,13; Zach 9,9; Lk 1,47; 10,21; 13,17; Jan 15,11; 16,20.22; Sk 8,8; Řím 4,17; Flp 4,4; 1 Sol 1,6). Zkusme si tyto texty najít a zapamatovat!

Ke svatosti také patří smysl pro humor, kterým se zvláště vyznačovali mnozí světci. „Rozmrzelost není znamením svatosti,“ připomíná Svatý otec (G&E 126), a dodává, že s radostí a humorem musí být spojena bratrská láska, která nás uschopňuje těšit se z dobra druhých (G&E 128). A tato schopnost je jednou z nejsilnějších zbraní v boji se zlem: „Těš se z dobra jiných jako ze svého vlastního a chtěj, aby ve všech věcech dostávali přednost před tebou, a to vše s upřímným srdcem a daleko zaženeš ďábla a budeš mít radost v srdci.“ (sv. Jan od Kříže; in: G&E 117)

Z biblické řečtiny si Svatý otec půjčuje pojem parrhésia (παρρησία), který bychom mohli přeložit jako „odhodlanost“, „otevřenost“, ale také „svoboda“ a zvláště „schopnost mluvit bez zábran“. Její nedostatek je jedním z největších nedostatků nás, křesťanů dneška.

Tato otevřenost ale také znamená otevřenost vůči novosti, a to zvláště novosti Boží, neboť „Bůh je vždycky novost, která nás stále pobízí k cestě a změně místa, abychom se dostali za to, co známe, na periferie a do hraničních oblastí“ (G&E 135). Jistě, je to pro nás mnohdy nezvyklé; a zvyk může být velkou překážkou v životě křesťana. „Zvyk nás svádí a tvrdí, že nemá smysl snažit se něco měnit a že v dané situaci nelze nic dělat, protože to vždycky tak bylo a šlo to také. Ze zvyku již nečelíme zlu a dovolujeme věcem, aby se děly, jak se dějí, anebo jak někdo rozhodl, aby se děly.“ (G&E 137)

Ovšem chceme-li být opravdu svatými, je třeba si uvědomit, že „církev nepotřebuje tolik byrokratů a funkcionářů, nýbrž nadšených misionářů, stravujících se zápalem sdílet pravý život“ (G&E 138) a že světci jsou těmi, „kdo nás vždy překvapí a zaskočí, protože jejich život nás volá, abychom vyšli z poklidné a uspávající průměrnosti“ (ibid.) a aby církev mohla „namísto ochabování kráčet vpřed přijímáním Pánových překvapení“ (G&E 139).

Svatost je ovšem nemyslitelná bez života ve společenství – ať už je tím společenstvím rodina, řeholní nebo farní komunita či jiné společenství a soužití: „Posvěcení je komunitní cesta a chodí se po ní ve dvou.“ (G&E 141)

Svatý otec připomíná, jak byli ve svých společenstvích, v rodinách, v komunitách obdarováni mnozí světci a světice – ovšem na společenství nejsou nejdůležitější mimořádné události, nýbrž každodenní všednost a pozornost vůči detailům – maličkostem, jakým věnoval pozornost sám Pán a učil tomu i své apoštoly:

– taková maličkost, že na svatbě došlo víno;
– taková maličkost, že se ztratila jedna ovce;
– taková maličkost, jako když vdova vhodí do pokladnice dva drobáčky;
– taková maličkost, jako je dostatek lampového oleje, kdyby se ženich opozdil;
– taková maličkost, jako je povědomí o tom, kolik chleba máme;
– taková maličkost, jako je připravené ohniště a pečená ryba na úsvitu nového dne;
– a zvláště pak takové maličkosti, jako jsou tři jednoduchá slůvka: prosím – děkuju – promiň. (G&E 145–146; srv. Amoris laetitia 133)

A ovšem neodmyslitelně ke svatosti patří Boží blízkost, pro niž je naprosto zásadní modlitba. Samotný společenský život z nás světce neudělá, nestojí-li na základech našeho společenství s Bohem. Modlitba naplněná důvěrou, důvěrný rozhovor s Bohem „mezi čtyřma očima“, je „odpovědí srdce, které se přátelsky otevírá Bohu a odmlčí se, aby naslouchalo Pánu, který promlouvá tichem“ (G&E 149).

zdroj obrázku: www.louvre.fr © Musée du Louvre / Georges Ponœt

Světec je ten, kdo se zahledí do Kristovy tváře – a vidí v ní také tváře svých bratří a sester, kteří potřebují přímluvu. Světec je ten, kdo se nechává oslovit Slovem živého Boha. Světec je ten, kdo se setkává v eucharistii se Slovem, jež se stalo tělem, a v přijímání „obnovuje s Ním svoji smlouvu a dovoluje mu, aby stále více uskutečňoval svoje proměňující působení“ (srv. G&E 157).

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz