It's a Kind of MAGIS

2. 5. 2019 23:00
Rubrika: Nezařaditelné | Štítky: Magis

Když se před několika lety schylovalo k setkání mladých lidí s papežem v polském Krakově, začal jsem zvažovat, že bych se také do Polska vypravil – třeba budu mít coby kněz také své místo a své uplatnění na těchto „Světových dnech mládeže“. A protože se mi několik přátel kdysi pochvalně zmínilo o programu Magis, rozhodl jsem se, že se pokusím také zapojit. Nebudu se dlouho rozepisovat – Magis mě oslovil a zaujal natolik, že jsem se začal angažovat i v následujících letech, byť měl „pouze“ středoevropský formát.

Když jsme se v létě 2016 loučili v Krakově s vědomím, že příští Světový den mládeže (/španělsky zkracován JMJ) se koná ve středoamerické Panamě, žertovali jsme na téma Panamský Magis – co bude náplní? Skoky přes kanál? Krmení žraloků? Lov narkobaronů? Nikdo z nás příliš nebral vážně možnost do Panamy se vypravit. Ale červíček kdesi hluboko už začal hlodat.

Loni na jaře začala myšlenka panamské výpravy dostávat konkrétní obrysy; a tehdy jsem si řekl – pokud to bude jen trochu možné, pojedu. Totiž poletím. A tak jsem sáhl do úspor a přihlásil jsem se. Nelituji. Jen je mi záhadou, proč se nás z ČR nevydalo víc – letěli jsme nakonec jen čtyři.

Princip setkání Magis zůstal v Panamě zachován; několik dní po příletu a nutném zotavení z časového posunu a teplotních rozdílů nás pořadatelé rozdělili do menších skupin se specifickými programy, tzv. experimenty. Ten můj byl nazýván „ekologickým“, ovšem v praxi to znamenalo, že nám oznámili: „Pojedete do pralesa a budete tam žít s místními obyvateli. Vezměte si s sebou, co unesete na zádech. Není tam wifi. Není tam signál mobilních telefonů. Není tam elektřina.“

Řekl bych, že zvláště off-line situace byla pro mnohé spolupoutníky největším šokem. Ale tak jako tak mi nebylo lehko. Co si s sebou vzít? Pochopitelně jsem s sebou měl velký kufr a malý batůžek. Co do něj? Zavzpomínal jsem na Forresta Gumpa: ponožky. Zásadní výbava do pralesa jsou ponožky.

Ale nebylo to tak zlé. Nakonec se ukázalo, že i pro kufr bude cestou místo. A tak nás naložili do autobusu a odvezli k jezeru. Tam jsme přestoupili do loděk a po hodinové plavbě se vylodili na druhém břehu kdesi v národním parku Chagres v lokalitě jménem Mono Congo. Skutečně jsme tam strávili necelý týden s místními a tak trochu jim pomohli s kopáním základů pro budoucí kapličku při pravidelném denním cvičení s krumpáčem a lopatou. Nicméně stihli jsme navštívit i sousední indiánskou vesnici a vypravit se na několik procházek po pralese. A co se podmínek týče – zažil jsem drsnější skautské tábory…

Co bylo pro mě zásadní, byla ovšem naše sestava. Organizátoři nás dali dohromady z vícera zemí několika kontinentů – své zastoupení měla Zambie, Mozambik, Zimbabwe, ostrov Mauricius a pochopitelně Latinská Amerika od Mexika přes Salvador a Venezuelu po Paraguay. Pokoušeli jsme se domluvit, jak se dalo; lámali jsme španělštinu s angličtinou… ale klíčová zkušenost je: kdo se chce domluvit, ten se domluví. Alespoň nám se to dařilo. A mohu říci, že jsme se velice rychle naladili na stejnou vlnovou délku. Ani nám nechyběly sociální sítě; mohli jsme se o to více bavit mezi sebou navzájem. Jednoduše řečeno – byli jsme spolu rádi a rozuměli jsme si. Když pro nás po pěti dnech opět přijely loďky, ani se nám odtamtud nechtělo.

Řekl bych, že tato zkušenost je pro program Magis typická a klíčová: něco spolu prožít v pestrém, vícejazyčném a vícenárodním prostředí. Zažít na vlastní kůži, jak lze docela snadno překonat bariéry. Zakusit ten úžasně osvobozující pocit, že jazyk, země původu ani barva pleti nehrají naprosto žádnou roli.


Možná byste chtěli zažít něco podobného, ale Panama je pro vás příliš daleko. To není takový problém, jak se na první pohled zdá. V letošním roce se program Magis koná nejen v Panamě, ale také ve střední Evropě. Hostitelskými zeměmi se stanou Litva a Lotyšsko, pro vrcholné dny konkrétně litevské město Kaunas. Toto setkání se bude dít ve dnech 23.–31. července, uzávěrka přihlášek je však již 15. května – zbývají tedy už jen necelé dva týdny!

Je-li vám tedy mezi 18 a 35 lety a chcete-li zažít o letošních prázdninách něco opravdu neobyčejného s dobrým Bohem a dobrými lidmi, neváhejte a přihlašte se, dokud je to ještě možné – konkrétně na tomto odkazu.


 

Na Magis už navazovalo vlastní setkání mládeže, tedy JMJ, což „Latinos“ vyslovovali jako [chota-eme-chota]. I to samozřejmě stálo za to; a nedokázal bych snadno odpovědět na otázku, které etapy svého panamského pobytu si cením více. Poznal jsem Panamánce jako velmi vstřícné, ochotné a otevřené lidi, kteří měli radost z toho, že ve své zemi mohou přivítat hosty z celého světa. Převažovali pochopitelně Latinoameričané – ovšem i to byla zajímavá zkušenost. My jsme v Evropě zvyklí na to, že co dolíček mezi kopci, to stát, a co stát, to jiný národ, a co jiný národ, to jiný jazyk – a to se pak velice snadno díváme na své sousedy jako na „ty druhé“, „ty cizí“, „ty jiné“, „ty divné“.

V Americe je tomu jinak; od Mexika po Ohňovou zemi se mluví španělsky (samozřejmě s několika výjimkami), a byť rodilý mluvčí pochopitelně podle různých specifik pozná, kdo odkud pochází, není problém se navzájem přijmout a domluvit. V Panamě jsem poznal, že je skutečně možné být si vědom, odkud jsem a nač jsem hrdý, a přitom bez potíží komunikovat s druhým člověkem odjinud a těšit se z jeho blízkosti. Stručně řečeno: být jiný není zločin.

Papež František řekl v Panamě mnoho dobrého. Mne osobně velmi oslovila kratičká věta ze zahájení světového setkání. František děkoval za přijetí „con tanto color y calor“ – s tolika barvami a horkem. Ano, horko skutečně bylo, ale dá se to pochopit i jinak. Těch několik papežových slov se pro mě stalo dokonalou syntézou mé panamské zkušenosti: pestrost a zápal. Ať při setkání s oficiální českou výpravou, ať při návratu do střední Evropy mi přišlo, že právě tohle my Češi postrádáme.

Jistěže je to dáno klimatem, mentalitou a mnoha dalšími vlivy, ale přece jen: v Latinské Americe umějí slavit a umějí prožívat radost z víry. Papež František velmi prorocky věnoval radosti nejeden ze svých zásadních textů; rezonovala mi zvláště pasáž z Evangelii gaudium: „Hlasatel evangelia by se neměl tvářit pořád jako na pohřbu…“

A co se barevnosti týče – ano, máme tu u nás v českých kotlinách a moravských úvalech velmi výrazné sklony vidět všechno černobíle. Chybí nám ochota k barevnosti, otevřenost k jinakosti toho druhého, těch druhých… A když už se pokoušíme o barevnost, vyjdou nám z toho buď pastelové tóny přeslazené k nestravitelnosti, anebo z černobílého světa děláme s odpuštěním padesát odstínů šedi.

Tohle je pro mě osobně nejdůležitější zkušenost, největší přínos programu Magis; a tohle bych chtěl popřát všem:

Buďme vřelí a buďme barevní.

Psáno pro bulletin Jezuité
pod názvem »Tierra del color y calor«

 

Sdílet

Komentáře

suposlav Díky za skvělý text! mě osobně Panama přiblížila to, jaké to bude v Nebi - lidé všech národů shromáždění před Hospodinem k Jeho chvále.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona signály.cz