Přerazit páteř – člověku i národu

21. 8. 2019 8:00
Rubrika: Nezařaditelné

Tento článek jsem psal před pěti lety pro rubriku Událost dne. Reprodukuji jej především kvůli 50. výročí těchto událostí. Ovšem vede mě k tomu i stávající situace, kdy se množí hrozby násilím, a to i vůči dětem; kdy se – přesně v Marxově duchu – upřednostňuje „materiální základna před ideovou nadstavbou“, a to v neuvěřitelném spojení lží a pohrdání lidskými životy; když se servilita vůči orientálním mocnostem nazývá „vlastenectvím“; když v nejvyšších patrech politiky ožívá pověstný normalizační „klid na práci“…


22. srpna 1969 šel po brněnské Orlí ulici venčit psa sedmnáctiletý Jiří Ševčík. Zasáhl jej výstřel a kulka mu poranila páteř. Jiří Ševčík na následky zranění doživotně ochrnul. Nebýt to necitlivé vůči lidskému utrpení, dalo by se říci – až symbolicky.

O srpnových událostech roku 1968 se ví, hovoří a píše dost. Také na oběti oněch dní, jež zastřelili vojáci „spřátelených“ armád, se často vzpomíná. Ne příliš často se však vzpomíná na události rok poté.

Také v srpnu roku 1969 – právě před padesáti lety – bylo v ulicích českých měst rušno. Také v těchto dnech byly v ulicích obrněné vozy a ozbrojenci. Také v těchto dnech se střílelo. Jenže tentokrát už to nebyli rudoarmějci – cizí vojáci; tentokrát stříleli Češi do Čechů.

Ve dnech prvního výročí okupace Československa armádami zemí Varšavské smlouvy se v řadě měst konaly nenásilné demonstrace – především v Praze, Brně a Liberci. Neoficiálně – z ruky do ruky – se šířila výzva ke konkrétním projevům občanského odporu; ti, kdo nesouhlasili s okupací, byli nabádáni k omezení nákupů, návštěv divadel a restaurací či užívání veřejné dopravy. Nadto se lidé spontánně scházeli na náměstích a dalších místech; jen v Brně vyšlo do ulic přes 15 tisíc lidí.

Brno také bylo městem, kde se protesty udržely nejdéle, a to až do druhého dne, tedy do 22. srpna. Právě tehdy byl těžce poraněn jmenovaný Jiří Ševčík. Předchozí dny však již měly na svědomí několik obětí na lidských životech. V Praze u Obecního domu byli zastřeleni dva mladí muži –18letý František Kohout a 19letý Vladimír Kruba, na následky průstřelu břicha v pražské Londýnské ulici zemřel teprve 14letý Bohumil Siřínek, v Brně byla na náměstí Rudé armády zastřelena do zad 18letá Danuše Muzikářová a v Orlí ulici 28letý Stanislav Valehrach.

Všechny tyto mrtvé a desítky zraněných však neměli – na rozdíl od srpna 1968 – na svědomí cizí vojáci, nýbrž domácí ozbrojené složky. Proti demonstrujícím byly nasazeny jednotky Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády. Stříleli tedy vlastní do vlastních…

V srpnu 1968 se českoslovenští občané téměř jednotně bouřili proti sovětské okupaci. Následující rok však byl obrazem toho, že se domácí odpor – „kontrarevoluci“ – podařilo zlomit. Podle svědectví pamětníků nebylo nejhorší zkušeností to, že cizí státy násilně zarazily „Pražské jaro“, ale fakt, že po roce už dokázali čeští vojáci a další ozbrojenci zvednout zbraň proti vlastním lidem. Tato zkušenost, tento fakt, že se podařilo „přerazit národu páteř“, pak nejvíce usnadnily nástup skepse, která paralyzovala následující generaci „Husákovského bezčasí“.

zdroje:
ÚSTR
iDnes.cz
blog Lukáše Cvrčka
totalita.cz
Encyklopedie Brna

 

Zobrazeno 1264×

Komentáře

Meruňka

Líbí se mi, jak jsi to sepsal. Ale současná situace se mi tedy ani trochu nelíbí...

Tofl

Díky za sepsání a je důležité si tohle neustále udržovat v paměti ;-)
Jinak se trošku obávám, co příjde v listopadu . . .

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz