Nevinně o víně

27. 12. 2018 9:00

Texty dnešního oslavence, svatého Jana, apoštola a evangelisty, nás provázejí nyní o Vánocích v liturgii.


A je to nejen onen slavný Prolog, začátek Janova evangelia – slova o tom, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – ale také Janovy listy. Z těchto novozákonních textů můžeme vydedukovat, že apoštol Jan je svým způsobem realistou: člověkem, který hodně zdůrazňuje reálnost, realitu, reálnou zkušenost s Kristem.

Slyšíme to v prvním čtení dnešního svátku: zkušenost, která viděla na vlastní oči, která slyšela na vlastní uši, která se mohla dotknout. A z evangelia: učedník vstoupil do hrobu, viděl – viděl na vlastní oči – a uvěřil.[1]

Jsme někdy v pokušení (a potýkáme se s tímto pokušením už dobré dva tisíce let) nechci říci přímo pohrdat, ale přece jenom zanedbávat to, co je očima viditelné, to, co je smysly vnímatelné, jednoduše to, co je hmotné, a zaměňujeme slovo „duchovní“ se slovem „nehmotný“. Jako by hmota sama byla něco zanedbatelného nebo opovrženíhodného. Ale právě Vánoce jsou svátkem, který nám má připomenout, že hmota, tělo, tělesnost má v Božím plánu spásy svoje nezastupitelné místo – protože Slovo se stalo tělem.

Sv. Jan psal dost možná právě v polemice s těmi, kdo pochybovali o reálném Kristově vtělení, kdo pochybovali o tom, že se Bůh stal člověkem se skutečně hmotným tělem, které je možné vidět, slyšet, kterého se lze dotknout; v polemice s těmi, kdo pokládali tělo a tělesnost za cosi nečistého, nebo dokonce zlého. A jako jakási ponorná řeka se tento názor čas od času vynoří i v křesťanství – před dvěma tisíci lety jako v dnešních dnech.

Sv. Jan bývá také spojován s vínem; jeho svátek je také dnem žehnání vína. A také by nám to mohlo připadnout jako něco nevhodného, nevkusného; že něco tak přízemního a pozemského, jako je pití vína, má být spojováno s tímto světcem, s tímto evangelistou, který je pokládán za nejduchovnějšího, nejteologičtějšího mezi svatopisci. Ale je to právě proto, že sv. Jan oceňuje ve svém evangeliu i ve svých listech to, co slouží člověku v jeho integritě, člověku s tělem a duší.

Sv. Jan bývá s vínem spojován na základě určitých starých legend a zpráv o tom, že prý kdysi vzal do rukou pohár otráveného vína, požehnal ho, vypil – a nic se mu nestalo. Ostatně už Kristus slíbil svým apoštolům, že když vypijí něco jedovatého, neublíží jim to. Ale není to jediná souvislost.

Když otevřeme Janovo evangelium, najdeme tam zmínky o víně. A můžeme říci: v klíčových bodech Ježíšova života, Ježíšova veřejného působení. Na prvopočátku je Ježíšův první veřejný zázrak – proměnění vody ve víno na svatbě v Káně.[2] A na vrcholu evangelní zprávy je to Ježíš na kříži, kterému dávají pít kyselé víno, zoctovatělé, takže je Písmo nazývá octem.[3]

Máme zde obraz Krista, který prožívá s lidmi jejich radosti a trápení, který se nezdráhá přijít na oslavu svatby a který svůj první zázrak dělá proto, aby se svatebčané nedostali do trapné situace, ale aby se mohli poveselit, a dává ne nějaké „symbolické“, nealkoholické víno, ne nějaký podřadný druhák, ale víno nejlepší kvality.[4]

A na konci máme před sebou Ježíše, který umírá na kříži, který svou lásku k lidem dovádí až do krajnosti. A je to právě Janovo evangelium, které vidí v Ježíšově ukřižování jeho povýšení, jeho slávu. V Janově evangeliu, v jeho teologii je kříž královským trůnem, na kterém se Kristus-Král ujímá své vlády. A jestliže je povýšen Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, jsme s ním povýšeni i my, kteří jsme s ním spojeni ve svém lidství.

Je jakýmsi zvykem povzbudit své křesťanské ego v době blížících se či nastavších Vánoc stěžováním si na zlý konzumní a materialistický svět a na konzum či materialismus vůbec. Zdá se, že zapomínáme na to, co nám Vánoce vlastně připomínají: to, že Bůh sám je vlastně „materialista“, „hmotař“, protože událostí vtělení se osobně „kompromitoval“ s hmotou, takže není divu, že někteří teologové hovoří o „svaté hmotě“.

Slavme tedy dnešní svátek, a slavme ho i s požehnaným vínem, s vděčností za to, že Bůh není „bůh spící“, „bůh vzdálený“, bůh pohrdající hmotným světem, ale Bůh, který tak miluje tento svět, že se stává jeho součástí: že Stvořitel přijímá účast na svém stvoření. Že Slovo se stává tělem a přebývá mezi námi.[5]

 

[1] Jan 20,8

[2] Jan 2,1–11

[3] Jan 19,29n.

[4] Jan 2,10

[5] Jan 1,14

Sdílet

Komentáře

Honyczek Díky moc za tento článek.

HonzaPilař Moc hezké!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz