Je to jednoduché…

Před nějakým časem jsem na žádost redakce pro blog Duchovní inspirace napsal pár slov k první části apoštolské exhortace Gaudete et exsultate (G&E) Svatého otce Františka. Podařilo se mi dát dohromady i jakýsi průřez druhou částí, ovšem redakce ho odmítla. Publikuji ho tedy zde.

Pokračujme tedy ve společné četbě papežova textu. Už jsme zjistili, že se svatosti nemusíme bát, a také čemu se vyhnout. Víme tedy, kudy cesta nevede. Kudy se však máme vydat? A co to vůbec znamená být svatý?

Papež odpovídá: »Ježíš vysvětlil ve vší jednoduchosti, co znamená být svatými, když nám zanechal blahoslavenství (srov. Mt 5,2–12; Lk 6,20–23). Ta jsou křesťanovým průkazem totožnosti.« (G&E 63) Slovo „blahoslavený“ zde znamená dvojí: jednak být svatým – a jednak šťastným. (viz G&E 64) A svatost je, jak uvedl Svatý otec jinde, „pravým elixírem mládí“.

Pojďme se jednotlivými blahoslavenstvími spolu s papežem Františkem projít.

  • Blahoslavení chudí v duchu – být chudý znamená mít srdce, které není se sebou natolik spokojené, aby se neuzavíralo Pánovu působení. Znamená to žít ve vnitřní svobodě – v duchu sv. Ignáce, který radí nevyčerpat své síly přemrštěným úsilím o zdraví, bohatství, pocty, dlouhý život… (DC 23) Být chudý znamená následovat Ježíše, který se navzdory svému bohatství stal chudým pro nás (srov. 2 Kor 8,9).

  • Blahoslavení tiší – jsme zváni k tomu, abychom nepřijali „pravidla hry“, podle nichž jsou »ti druzí neustále klasifikováni podle svých idejí, zvyklostí a dokonce i podle způsobu mluvy a oblečení« (G&E 71). Jsme zváni k tomu, abychom se nad druhé nevyvyšovali, abychom neprosazovali sebe sama, abychom se zbytečně nerozčilovali nad chybami a nedostatky druhých. Jsme k tomu zváni navzdory, že pro okolí budeme »blázny, hlupáky a slabochy« (srov. G&E 74), protože »reagovat tichou pokorou – to je svatost« (ibid.).

  • Blahoslavení plačící – plakat, být obdarován darem slz, to znamená nezavírat oči před bolestmi světa, druhých lidí, bratří a sester. Plačcí jsou blahoslavení, umějí-li plakat s druhými (srov. Řím 12,15). A plakat s druhými znamená prožívat jejich bolest a trápení, smutek a úzkost jako svou vlastní (srov. GS 1). »Takový člověk cítí, že druhý je tělem jeho těla, nemá strach přiblížit se k němu, aby se dotknul jeho rány, a má soucit až do té míry, že zakouší, jak mizí vzdálenosti.« (G&E 76)

  • Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti – co vlastně znamená spravedlnost, o které mluví Ježíš? Je to zvláště, jak připomíná Boží slovo (Iz 1,17) i papež František (G&E 79), »úsilí o spravedlnost pro chudé a slabé, o spravedlnost vůči bezbranným«. Lačnit a žíznit po spravedlnosti znamená nerezignovat na toto úsilí – ať už tak, že se vzdáme vší naděje, když vidíme, jak „ti druzí krájejí koláč“, nebo se zřekneme snahy a raději se „vezeme“ s těmi úspěšnějšími. Být svatý znamená neustálé nasazení o spravedlnost, i když výsledky dosud nevidíme.

  • Blahoslavení milosrdní – být milosrdným má dvojí rozměr: vydanost a odpuštění. Takto žité milosrdenství je »drobným odleskem dokonalosti Boha, který dává a odpouští překypujícím způsobem« (G&E 81). A nezapomínejme, že „milosrdenství“ je synonymem pro „Boží dokonalost“! Tam, kde má Matouš výzvu „buďte dokonalí“ (Mt 5,48), zdůrazňuje Lukášovo evangelium: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36) Vzpomeňme na slova Svatého otce, jimiž zahajoval Jubileum milosrdenství: »Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká.«

  • Blahoslavení čistého srdce – ne, nečekejme zde posedlost pohlavností, na niž bývá naneštěstí v našich krajích a kruzích pojem „čistoty“ až příliš často redukován. Čisté srdce je »prosté, ryzí srdce bez přetvářky«, »srdce, které umí milovat« (G&E 83). Čisté srdce je srdce upřímné. »Když srdce miluje Boha a bližního (srov. Mt 22,36-40), a je to jeho pravý úmysl, nikoli prázdná slova, pak je toto srdce čisté a může vidět Boha. (…) Uchovat srdce čisté ode všeho, co špiní lásku, je svatost.« (G&E 86)

  • Blahoslavení tvůrci pokoje – možná nás překvapí, že války a rozbroje začínají mnohdy v maličkostech: v rozsévání neporozumění, v šíření zlých slov, ve snaze dosáhnout vítězství za každou cenu. A co je to vlastně pokoj? Svatý otec odkazuje na své předchozí dílo, exhortaci Evangelii gaudium: »Nejde o „vytváření konsenzu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu“ (EG 218), ani o projekt „vyvolených pro jen několik vybraných“ (EG 239). Nejde ani o ignorování či zastírání konfliktů, nýbrž o „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“ (EG 227).« (G&E 88)

  • Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost – pronásledování je realita; pro mnoho našich bratří a sester ve víře je to každodenní hořká zkušenost. Jak připomíná papež František, na mnoha místech hovoří Písmo o pronásledování, utrpení pro evangelium. Ovšem je třeba rozlišovat nevyhnutelná pronásledování o těch, »která bychom si mohli sami způsobit špatným jednáním vůči druhým. Svatý není odtažitým excentrikem, který je nesnesitelný svojí marnivostí, negativitou a záští. Kristovi apoštolové takoví nebyli.« (G&E 93)

pohled na Galilejské moře z Hory blahoslavenství

Svatý otec František se ještě jednou vrací k tématu milosrdenství, které je mu nepochybně zvlášť blízké. V Roce milosrdenství zdůrazňoval právě skutky milosrdenství, jak o nich hovoří sám Pán ve známém evangelním textu o Posledním soudu (Mt 25,35–36; srov. G&E 95). A v této souvislosti mluví papež možná až s překvapivou vážností:

»V této výzvě rozpoznávat Jej v chudých a trpících se zjevuje samo Kristovo srdce, Jeho cítění a nejhlubší rozhodnutí, kterým se všichni svatí snaží přizpůsobovat. Vzhledem k síle těchto Ježíšových požadavků je mojí povinností jakožto Jeho náměstka požádat křesťany, aby je přijali a v upřímné otevřenosti akceptovali sine glossa, to znamená bez komentářů, přetřásání a výmluv, které jim odebírají moc. Pán nám jasně ukázal, že svatost nelze chápat ani žít, odhlížeje od těchto požadavků, protože milosrdenství je „samotná podstata Ježíšova evangelia“.« (G&E 96–97) V každém člověku, zvlášť v tom nejpotřebnějším, je nezbytně nutné vidět a uznat »lidskou bytost, jež má stejnou důstojnost jako já, tvora nekonečně milovaného Otcem, Boží obraz, bratra vykoupeného Kristem. To znamená být křesťany!« (G&E 98)

Dvojí riziko ideologizace hrozí také zde: jednak oddělení evangelních požadavků od živého Pána (tedy redukce křesťanství na organizaci bez spirituality), jednak odmítnutí sociálního nasazení, které mnozí „křesťané“ škatulkují pod nejrůznější -ismy. »Nelze si předsevzít ideál svatosti, který by ignoroval nespravedlnost tohoto světa, ve kterém někteří slaví, zbytečně utrácejí a redukují život na konzumaci posledních novinek, zatímco druzí se dívají zvenčí a jejich život bídně míjí i končí.« (G&E 101)

Zvláště v naší zemi se jeví jako nezbytně nutné zdůrazňovat tato papežova slova:

»Obrana nevinného nenarozeného musí být zřetelná, pevná a vřelá, protože je ve hře důstojnost lidského života, který je vždy posvátný, což vyžaduje lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho vývoj. Stejně posvátný je však život chudých, kteří se již narodili a zmítají se v bídě, osamocení, exkluzi, obchodu s lidmi, ve skryté eutanazii nemocných a starých lidí zbavených péče, v nových formách otroctví a všech formách skartace.« (G&E 101)

»Často lze slýchat, že vzhledem k relativismu a omylům nynějšího světa by například situace migrantů měla být okrajové téma. Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.« (G&E 102)

Je zřejmé, že tato jednoznačná slova Kristova náměstka budou těžko přijatelná pro mnohé pseudokatolíky, kteří si z protiuprchlické averze udělali zdroj politického kapitálu. Nebude to poprvé, kdy věrnost papeži bude zásadním rozlišovacím kritériem…

Zdálo by se, že svatost je záležitost nesnadná a komplikovaná. S tím by ale papež František nesouhlasil: »Síla svědectví světců spočívá v životě podle blahoslavenství a podle pravidla jednání z Posledního soudu. Je to pár jednoduchých, ale praktických slov platných pro všechny, protože křesťanství je především k tomu, aby se praktikovalo.« (G&E 109) Nebojme se svatosti; nebojme se svatého života. Nebojme se být takovými, jakými nás chce Bůh.

Zobrazeno 4013×

Komentáře

cink2

to ještě nedávají. Opravdu to není lehké, ale usilujme o hledání Boží vůle, třebaže vede ke kříži.

cink2

... vidět za křížem vítězství umí malokdo. A přesto tolik potřebujeme naději-uprchlíci i domorodci.

Zobrazit 18 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz