Radostné svěcení

Prožil jsem dnes (resp. už včera) v Brně na Petrově biskupské svěcení – a prožil jsem je, mohu to snad říci – naplno a s radostí. Důvodů by se našlo více, tyto tři bych rád zmínil zvláště.

1) Jsem rád, opravdu rád, že se biskupem stal právě Pavel Konzbul. Znal jsem se s ním ještě „za svobodna“ z dob, kdy jsem pracoval v Proglasu a on byl tehdy spirituálem na BiGy. Však jsme spolu taky leccos natočili… Tenkrát mi nabídl tykání, a jsem mu velmi vděčný, že na něm trval i po svém biskupském jmenování.
Když byl před třemi lety jmenován farářem mé farnosti, zrovna jsem končil teologickou fakultu a čekala mě – řekněme – nejistá budoucnost. Věděl jsem, že mám ve své farnosti dobrého přítele, za nímž mohu vždycky zajít s nejrůznějšími problémy, a rád jsem toho využíval. Snad by se jeho tehdejší přístup dal shrnout jako „nic se nejí tak horké, jak se to uvaří“, což mi v těžších chvílích přišlo jako docela uklidňující. A čas ukázal, že má pravdu.
Krom toho byl to právě Pavel Konzbul, s nímž jsem mohl před více než rokem plánovat primici, a byla to spolupráce velmi plodná. Zní to jako fráze, ale přesně takovou kombinaci ochoty, vstřícnosti a zdravého realismu jsem potřeboval; a jestli se primice vydařila, vděčím za to mimo jiné i Pavlu Konzbulovi.

fotografie: Viktor Šulc, www.viktorio.net

2) Součástí biskupského svěcení je pozdravení pokoje, které si s novým biskupem vyměňují jeho služebně starší spolubratři v episkopátu. Nebylo tomu jinak ani dnes; a tuto část liturgie měl doprovodit responsoriální zpěv, před začátkem bohoslužby pracně nacvičený. Jenže…
Jenže všechno bylo jinak. Když světitel nového biskupa Pavla objal a dal příležitost k témuž i ostatním biskupům, rozlehl se katedrálou spontánní potlesk, ve kterém se spojili klerikové i laici. A tento potlesk trval celou dobu biskupského zdravení.
Můžete si myslet o potlesku v kostele, co je vám komu libo. Já jsem se ochotně a rád připojil, protože jsem věděl, že netleskáme jen tak někomu z lidí, ale tomu, který nás dnes svedl dohromady a který povolal biskupa Pavla ke své službě. Tento potlesk byl okamžitým vyjádřením radosti a díkůvzdání Božího lidu za nového nástupce apoštolů – o tom jsem bytostně přesvědčen. A v duchu jsem se tetelil radostí, že plánovaný sólový skřehot prokládaný snaživým pokusem o odpověď byl po zásluze nahrazen nestrojeným, nepřipravovaným, ale o to upřímnějším projevem radosti všech přítomných Božích dětí, k nimž se troufám počítat i já.

3) Několikrát mě velmi příjemně překvapila odpověď lidu na liturgické výzvy. Při prefačním dialogu mě až mrazilo, jak se ozýval katedrálou. Přesně takhle si mimo jiné představuji „činnou účast“, ono participatio actuosa, o němž mluví Koncil i další dokumenty: jako reakci lidí, kteří vědí, proč a co říkají, a stojí si za tím.
Sv. Jeroným se kdesi zmiňuje, že při onom finálním „amen“ na konci eucharistické modlitby, v odpovědi na doxologii „skrze něho a s ním a v něm“, se v jeho časech v Římě třásly stěny. Nu, dnes jsme se tomu přinejmenším velmi přiblížili.

Bohu díky!

(…a díky i Tobě, otče biskupe Pavle!)