Kam s ním?

1. 6. 2013 2:30
Rubrika: Nezařaditelné

Nedělám to rád; a popravdě řečeno, sám bych nevěřil, že se něčeho podobného dopustím. Jsem si jist, že existuje až příliš velká řada mnohem zajímavějších věcí, o nichž se dá psát, než právě já a moje životní škobrtání. A vždycky jsem se díval s rozpaky na internetové osobní výlevy; pokaždé jsem si umiňoval, že se takových veřejných vyznání pokusím vyvarovat. Leč…


 

Vzhledem k tomu, že onu citovanou nerudovskou otázku si klade čím dál tím více lidí, a nemálo z nich ji klade přímo mně, hluboce zakořeněná pohodlnost mě vede k tomu, abych neustále opakované vysvětlování vtělil do několika virtuálních řádků a usnadnil si práci.

Kdysi – před nějakými sedmi lety – jsem utrpěl vysokoškolské vzdělání na brněnské univerzitě, přesně řečeno na FF MU. Našel jsem si pak práci coby náboženský redaktor Radia Proglas a netrvalo dlouho, než mě moji nadřízení poslali studovat alespoň dálkově nějaký teologický obor, abych si doplnil kvalifikaci.

Vybral jsem si dálkové studium křesťanské výchovy (alias Křoví), realizované v rámci olomoucké CMTF UP, ovšem vyučované v rodném Brně. Přihlásil jsem se, prošel přijímačkami a odstudoval dva ročníky.

Tou dobou mě ovšem – řečeno slovy jisté dobré řeholní sestry – postihlo povolání, přesněji řečeno konečně jsem se přestal vzpouzet. I přihlásil jsem se svému biskupovi, prošel přijímacím řízením a na podzim 2008 nastoupil do Teologického konviktu v Olomouci. Studium na CMTF jsem na konviktní rok pro jistotu přerušil.

Každá koruna dobrá; proto jsem se rozhodl ušetřit za přijímačky a v době, kdy kolegové konviktoři podávali přihlášky na teologickou fakultu, podal jsem já žádost o změnu oboru a formy. Této žádosti fakulta vyhověla, proto jsem mohl v září 2009 navázat na přerušené studium, tentokrát ovšem již nikoli kombinované, nýbrž prezenční, a nikoli křesťanské výchovy, nýbrž čistokrevné teologie. A k tomu jsem nastoupil do kněžského semináře.

Několik dní jsem pak strávil obíháním kateder s poníženou žádostí o uznání předmětů z dálkového Křoví. Něco mi bylo uznáno, něco jsem musel absolvovat znova a někde jsem se musel nechat přezkoušet na známku (z původního kolokvia). Každopádně jsem měl lehce přes třicet kreditů k dobru, což mi summa summarum umožnilo, abych v průběhu svého prvního seminárního ročníku poskládal ze zbylých předmětů 1. a 2. fakultního ročníku slušně naplněné dva semestry. Výsledkem bylo, že jsem po roce studia teologie mohl říci, že jsem „splnil studijní povinnosti" z prvních dvou ročníků.

Tím jsem se ovšem dostal do takřka schizofrenní situace. Seminární formace příliš nepočítá se zrychlovaným studiem, jednotlivé seminární ročníky víceméně odpovídají ročníkům na fakultě. Já jsem se ovšem roku 2010 stal studentem 3. ročníku teologie a chovancem 2. ročníku semináře, a tento fázový posun se se mnou vlekl až do konce. Na fakultě, na přednáškách a seminářích jsem se tedy potkával s jiným ročníkem než na seminárním programu.

Vyvrbil se ještě jeden problém – zákon o vysokých školách. Coby absolvent vysoké školy neměl jsem nárok jednak na bezplatné studium (což by nebylo tak hrozné, protože poplatek za další studium byl spíše symbolický), jednak na jakýsi „rok navíc“, o nějž si mohou „normální“ studenti protáhnout školní léta. A protože do celkové délky studia se započítává i předchozí studium dálkové, stalo se, že v roce 2012/13 jsem byl

– chovancem čtvrtého ročníku v semináři;
– studentem pátého ročníku teologie;
– studentem CMTF šestým rokem.

– a tím pádem jsem překročil zákonnou lhůtu, v důsledku čehož mi byla univerzita oprávněna vyměřit poplatek za delší, nadstandardní vysokoškolské studium, a také tohoto oprávnění využila, pročež mi přišel účet na podstatně vyšší částku než dosud – v řádu desetitisíců.

Podal jsem žádost o prominutí a argumentoval jsem dosavadním slušným prospěchem – chtěl jsem tak doložit, že studium protahuji z jiných než studijních či prospěchových důvodů. Rektorát mi vyhověl a na zimní semestr mi poplatek prominul. Vcelku jsem stál o to, aby se mi podobně zadařilo i v letním semestru, tudíž jsem začal dělat všechno pro to, abych odstátničil s vyznamenáním; dobrý prospěch je totiž, jak jsem se doslechl, jedním z nejsilnějších argumentů ve prospěch prominutí. Nevedla mě tedy tolik ctižádost jako spíše láska – láska k penězům.

Inu, podařilo se: s velkou Boží pomocí a díky přímluvám svých blízkých jsem skutečně odstátničil s vyhlídkou na takřečený „červený diplom“. Nevzdávám se tedy naděje, že nebudu muset platit poplatek za přetažené studium. (A proč bych se nepřiznal, taky to potěší.)

Jenže stále jsem prošel toliko čtyřmi lety své seminární formace, a ta je koncipovaná jako pětiletá. Chybí mi tedy v semináři jeden rok ke standardní délce.

Řešení se nabízelo dvojí – buď strávit ještě rok v semináři spolu s těmi, s nimiž jsem nastupoval do konviktu a procházel seminářem, přičemž bych nejspíše na fakultě simuloval postgraduál – alespoň na rok, nebo ten rok strávit někde jinde, v praxi, mezi lidmi – zkrátka v pastoraci. Toto dilema jsem svěřil svému biskupovi, a on rozhodl, že bude lepší, zvolíme-li druhou variantu, tedy pastorační praxi. Proč ne; já se lidí nebojím, já se mezi lidi těším, já mám lidi rád.

Nyní se tedy nabízejí odpovědi na dvě otázky, které se často v souvislosti s mými studiemi a formací vynořují:

– proč ještě nemáš svěcení, ty máš odklad?
– co budeš dělat po státnicích, co tě čeká, a proč?

K prvnímu je třeba říci (jak říká často sv. Tomáš Akvinský), že nemám odklad: prostě jsem nezrychlil, neuspěchal svěcení. Když Bůh dá, budu je přijímat za rok spolu s těmi, s nimiž jsme tenkrát před pěti lety v konviktu začínali. Studium teologie je jednou, nikoli jedinou podmínkou pro svěcení. Nejsem zbržděný případ – jsem případ neuspěchaný.

Odpověď na druhou otázku jsem se sám dozvěděl teprve nedávno, před několika málo týdny: následující školní rok strávím jako pastorační asistent ve FATYMu ve Vranově nad Dyjí. Konkrétní podobu své pastoračně asistentské praxe musím ještě dohodnout se svým novým představeným.

Loučím se tedy s Olomoucí, s fakultou, s kolegy ze semináře, zvláště pak ročníkovými, se spolužáky a studenty, s VKH Olomouc – a Bůh ví, že se mi neloučí lehce. Ale jednou to přijít muselo. Nejvíc mi budou chybět zvláště lidé, se kterými jsem tu něco prožil; ti pro mě dělali Olomouc Olomoucí. A bylo to pěkných, plných, plodných pět let. Díky dobrému Bohu za ně; a díky i vám všem. Ale „naplnil se čas a přiblížilo se Boží království" (Mk 1,15); přišla chvíle, kdy je třeba zvednout kotvy, odvázat lano a vyplout na moře.

Můžete-li a chcete-li, proste za šťastný vítr do mých plachet.

Zobrazeno 2618×

Komentáře

Becket

Aktualizace:
Přesouvám se z Vranova nad Dyjí do Letovic.

suposlav

Nějak brzo, čím to?

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz