Je to nesmírně důležité

27. 5. 2018 17:30

Jistý filosof na sklonku 18. století prohlásil, že je nepodstatné, co vypovídáme o Bohu, resp. jaký je Bůh sám o sobě, protože to nemá žádný vliv na to, jak žijí lidé, kteří v něho věří. Křesťanská víra v Nejsvětější Trojici je podle něj jenom zbytečná komplikace. A jiný jeho současník podotkl, že on sám v Boha věřit nepotřebuje, ale je rád, když v něho věří jeho personál – alespoň ho neobalamutí a neokrádá.

Jistě; potřebuji-li Boha jen jako světového policajta, který vede trestní rejstřík a velmi bedlivě do něj zaznamenává veškeré poklesky, potažmo číhá s rákoskou, aby mohl zasáhnout, jakmile k něčemu takovému dojde, nemusí mě zajímat, zda a jakým vnitřním životem Bůh žije. A potřebuji-li Boha jen na vysvětlení fungování světa, jako prvotního hybatele, kterému dříve říkali Vesmírný hodinář a v současnosti God of gaps, je vyznání víry v Trojjediného zbytečnou komplikaci.

Ale o takové bohy já nestojím.

Nemám zájem ani o Vesmírného policajta, ani o Velkého hodináře. Já stojím o Boha, který by mě mohl mít rád a kterého bych mohl mít rád já.

Marc Chagall: Hostina u Abrahama; převzato odsud

Je nesmírně důležité, co o Bohu věříme a vyznáváme. Je nesmírně důležité věřit v Boha, který je Otec a Syn a Duch Svatý v trojjedinosti. A to (jak jinak) ze tří dobrých důvodů.

1) Bůh, který žije v jednotě Osob, je Bůh, který je Někdo. A ten Někdo žije ve vztazích, žije v dialogu, žije v lásce. Bůh žije ve vztazích – proto může mít vztah se mnou, protože jsou mu vztahy vlastní. Bůh je dialog – proto vede dialog i se mnou. Bůh je láska – proto mě miluje. A to je jeden dobrý důvod

2) Jeden světec pravil: »Řekneš-li: „Ukaž mi svého Boha,“ odpovím ti: „Ukaž mi svého člověka, a já ti ukážu svého Boha.“«[1] Skutečně spolu velmi často souvisí představa o Bohu a pohled na člověka. Zlí jazykové říkají, že na počátku stvořil Bůh člověka ke svému obrazu a podobě – a od té doby mu to člověk oplácí.

Ano, vytváříme si obrazy bohů podle svého vztahu k druhým lidem – a naopak utváříme svůj pohled na druhé lidi podle svého pojetí božstva. Je-li pro mě bůh Vesmírným hodinářem nebo hypotézou pro vysvětlení existence a fungování světa, budu se na druhého člověka dívat jen jako na problém k řešení či předmět studia. Je-li pro mě bůh Velkým policajtem, budu se dívat na druhého člověka pohledem kritika či vyšetřovatele, který číhá na chybu a vidí jen slabosti a nedostatky.

Je-li ovšem Bůh pro mě Otec, Syn a Duch Svatý, Bůh v Trojici jediný, Bůh vztahu, Bůh-dialog, Bůh-láska, posouvá to i můj pohled na druhého člověka do zcela jiných hodnot. Bůh žije ve vztazích – proto jsem i já povolán ke vztahům k druhým lidem. Bůh je dialog – proto i já mám vést dialog s druhými. Bůh je láska – proto se i já učím milovat, protože jsem milován. A to je druhý dobrý důvod.

3) Ježíš říká: Křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého – to znamená doslova „ponořujte do jména Otce i Syna i Ducha Svatého“. Svým křtem jsme ponořeni do Božího vnitřního života. Nejenže Bůh Trojjediný žije intenzivním vnitřním životem; on mne dokonce do tohoto vnitřního života zve, vítá a vtahuje. Jsem doma v Boží domácnosti, mám účast na věčném Božím životě, kterým je láska bez konce a bez omezení, bez podmínek a bez výhrad. A to je třetí dobrý důvod.

Zkrátka a dobře: věřím a vyznávám, že Bůh je v Trojici jediný, protože to znamená, že Bůh je láska.[2] Láska, kterou jsem milován. Láska, která mne učí milovat. Láska, která mne táhne k sobě, proměňuje a zbožšťuje.

Co chtít víc?


[1] sv. Teofil z Antiochie, Kniha Autolykovi; PG 6,1026; in: Denní modlitba církve, středa 3. postního týdne

[2] 1 Jan 4,8.16

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz