Kázání pro kočku

Tedy pro kocoura. Nebo vlastně o kocourovi.

Máme – totiž měli jsme kocoura. Už ho nemáme – už má on nás. Už u nás Garfield nebydlí – už my bydlíme u pana Garfielda. On nás totiž nenechává na pochybách, kdo je tu vlastně pánem domu. S jedinou výjimkou.

Ten kocour má vynikající sluch. Pozná auto, když přijíždí – a ne jen tak ledajaké, ale právě jen naše. Zastavujeme u domu, a dvorkem se mihne zrzavý pruhovaný blesk. Nožičky se mu kmitají, bříško mezi nimi plandá, ocas zahnutý do skoby jako periskop a peláší nás nadšeně vítat. Než otevřeme bránu, vyskočí na karosérii (čímž z každého auta udělá Jaguára) a nechá se odvézt na kapotě až do garáže. Tam nastane drobný problém, jak ho dostat z garáže ven, protože se mu tam velice líbí, ale většinou si dá říci a pokračuje v nadšeném vítání.

Ne, nedělám si iluze, že by ta němá tvář… tedy němá tvář – ono se to jeho mňáááu nese celým dvorkem… že by ten živočich byl veden na prvním místě něčím jiným než chutí k jídlu. Koneckonců normální kočka vidí v člověku především krmiče a vůbec pomocný personál. Ale jedno se mu upřít nedá: v tu chvíli má Garfield evidentní radost a dává ji patřičně najevo.

A tak si říkám: Nenecháváme se tím kocourem tak trošku zahanbit? Jakpak my se radujeme, když přichází náš Pán?

Nebo si představme malé děťátko, které slyší na schodech kroky a hlasy svých rodičů, jak se vracejí domů. Vyskočí od svých hraček, nechá je ležet, radostně tleská ručičkama a běží jim naproti, ať se děje co se děje.

A tak si říkám: Nenecháváme se my dospělí – my až příliš dospělí – od těch nejmenších tak trošku zahanbit? Od těch nejmenších, kterým chce Otec dát Království?

Ale nejsou to jen kočky a děti. Podívejme se na Izaiášova slova: „Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská…“ Jásá step, plesá poušť, raduje se pustina.

A tak si říkám: Nenecháváme se my živí od těch stepí a pouští, od těch kamení, písku a skal tak trošku zahanbit?

Ptejme se dnes – o „Radostné neděli“: Jaká je naše radost? Jak prožíváme radost? Jak se radujeme z Pánova příchodu? Jak přijímáme to, že evangelium je doslova a dopísmene radostná zvěst? Izaiášův text jsme slyšeli, a zdaleka není jediný. I Nový zákon k radosti vyzývá na mnoha místech. „Radujte se a jásejte,“ uzavírá Pán svá slova o blahoslavenství.[1] „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“[2] vybízí nás apoštol Pavel. A co ostatně říká archanděl Gabriel Panně Marii? My jsme zvyklí to překládat „Zdrávas“, ale doslova v Písmu stojí: „Raduj se, milostiplná!“[3]

Ovšem když se tak člověk někdy podívá na Boží lid laviční, vypadá to úplně jinak. To se pak nabízejí otázky: Co se jim stalo? Kdo jim umřel? Proč cucají citron? Které zuby jim vytrhali?

Pravil kterýsi myslitel, že by věřil křesťanům jejich vykoupení, kdyby vypadali vykoupeněji. Docela bych řekl, že ťal do živého. Jaké svědectví vydáváme? O jaké radosti vypovídáme? Vždyť kde jinde by měl svět hledat radost než právě u nás, u křesťanů, u Božích dětí? Bl. Pavel VI. to řekl trefně: „Průmyslová společnost mohla rozmnožit příležitosti různých zábav a potěšení, ale velmi nesnadno dokáže opatřit radost.“[4] Tuto radost, skutečnou radost může dát jen Bůh. Tato radost je plodem Svatého Ducha. Kde jinde by měla vyrůst než u nás?

Jsem si jist, že Bůh nám dává každého dne dost důvodů k radosti. Možná by stačilo jen otevřít oči a našpicovat uši. Buďme tedy my těmi „slepými, kteří vidí“ – kteří vidí Boží působení v našem životě i v životních příbězích těch druhých. Buďme my těmi „hluchými, kteří slyší“ – kteří slyší radostnou zvěst, radostnou zprávu evangelia spasených a vykoupených. Buďme my těmi „malomocnými, kteří jsou očišťováni“ – očišťováni od nánosů letité špíny zármutku, zatrpklosti, vzteku a znechucení. Buďme těmi, „kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění“. Vždyť „s Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“.[5]

Nestyďme se za Krista. Nestyďme se za radost. Nestyďme se za úsměv. Nestyďme se za vykoupení. A nebojme se smát.

[1] Mt 5,12

[2] Flp 4,4

[3] Lk 1,28

[4] Gaudete in Domino, s. 4. In: Evangelii gaudium 7

[5] Evangelii gaudium 1