Dnešní slavnost se poněkud vymyká z obvyklého rámce slavení. První zvláštnost nás překvapí nejspíše hned na začátku bohoslužby – s velkou pravděpodobností zazní některá z adventních písní. Ze všeho velikonočního slavení se náhle ocitáme v okruhu adventu a Vánoc.
Ostatně – proč ne? Událostí Vtělení začíná onen příběh, který Velikonocemi vrcholí. Vánoce a Velikonoce jsou v podstatě jen dvě strany jedné mince – té, kterou zaplatil Bůh za naši spásu.
Druhá mimořádnost nás překvapí po kázání. Že se o slavnosti ve mši objevuje vyznání víry, to není nic nového. Ovšem dnes při něm – na tom místě, kde se obvykle ukláníme – poklekneme.
Možná se ptáte proč. Některým to možná připadá jako zbytečný tělocvik navíc. Jiní by třeba řekli, že bychom se spíše měli klanět u slov o ukřižování nebo vzkříšení (ostatně Velikonoce jsou vůbec největší svátky). Někdo se domnívá, že je tím vyjádřena úcta Panně Marii.
Jakkoli chováme velkou úctu k Matce Boží – a plným právem! – tato úklona není ve vyznání víry kvůli ní. (To bychom totiž poklekali v jiné dny – např. 1. ledna, o slavnosti Matky Boží.) A není to ani zbytečný tělocvik nebo opatření proti zaspání při mši. Abychom si to ujasnili, je třeba aspoň částečně proniknout do toho, čemu říkáme „tajemství vtělení“.
Bezpochyby jste si někdy hráli s bublifukem – já tedy ano. A vzpomínáte si, co to je taková bublina: takové malé, kulaté, barevné nic. Nedá to žádnou práci vyfouknout, chviličku to existuje, pak to zmizí a zůstane jen mokrý flíček na podlaze. V podstatě bezvýznamná záležitost.
Zhruba – ale jen velmi zhruba – by se takto dal popsat náš svět z Boží perspektivy. A stejně jako bublina praskne při našem doteku, stejně tak by se náš svět rozplynul, kdyby se v něm měl naplno projevit Boží majestát – prostě není schopen ho pojmout.
A teď si představte, že byste se chtěli nějakým způsobem dostat dovnitř bubliny, aniž byste ji zničili. Nejspíš jediná možnost, která nás napadne, by byla ta, abyste se zmenšili do tak nepatrných rozměrů, že byste proklouzli mezi jednotlivými molekulami mýdlové vody a pronikli tak obalem bubliny.
Bůh se stal nepatrně maličkým: Stvořitel se postavil na roveň svým tvorům. I kdybychom se dokázali zmenšit do nejmenších možných mikroskopických rozměrů, stejně bychom se tomuto neuvěřitelnému Božímu činu nevyrovnali. Ten, bez něhož by náš svět, celý slavný daleký vesmír, zmizel jako mýdlová bublina, se stal jeho součástí. Bůh vždy větší se stal neuvěřitelně maličkým.
Konzultoval jsem tuto otázku s učitelem fyziky a dozvěděl jsem se, že je ještě jedna možnost, jak se dostat dovnitř mýdlové bubliny: stát se sám mýdlem. Namočíte-li si prst do mýdlové vody, podaří se vám dostat jej do bubliny, aniž byste ji zničili.
A právě tohle Bůh udělal. Stvořitel se stal stvořením, Pán všeho světa se vydal světu napospas. Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být sám Bohem. On se stal jedním z nás. A právě proto z úcty k němu dnes poklekáme.
Můžete se ovšem ptát, proč to udělal. A na tuto otázku dává odpověď třetí zvláštnost, se kterou se v dnešní liturgii setkáme. Možná jsme si ji ani nevšimli, možná kolem nás jen prošuměla. Zazněla totiž ve vstupní modlitbě. Podívejme se na ni pořádně, co tam padlo za provokativní slova:
„Bože, vyznáváme, že se tvé Slovo stalo v lůně Panny Marie člověkem, tvůj Syn, náš Vykupitel, se stal jedním z nás a má účast na našem lidském životě; dej, ať i my máme účast na jeho božství.“
Cože? Nepřeslechli jsme se? Opravdu je zde řeč o naší účasti na božství? Opravdu zde jde o zbožštění člověka? Není to chyba překladu? Nedopustili se autoři liturgických modliteb věroučného omylu? Nemýlí se zde církev?
Kupodivu nemýlí, jakkoli neobyčejně nám tato slova o zbožštění mohou znít. Tato otázka – jak se člověk stane účastným na božství – byla jedním z nejdůležitějších témat křesťanského starověku a na Východě je aktuální dodnes. Sám sv. Athanasius, nazývaný „otec ortodoxie“, ji formuloval stručně a šokujícím způsobem: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.“ (De incarnatione 54,3)
Možná nám v duchu v uchu zazní vyprávění o prvním hříchu. Copak právě tohle nebylo předmětem prvního pokušení? „Budete jako Bůh,“ našeptával Pokušitel první lidské generaci.
Není to totéž. To první pokušení totiž spočívalo ve snaze získat účast na božství vlastními silami, vlastním sebezbožštěním. Budete jako Bůh, když uděláte tohleto, když toto sníte, kdy toto vezmete…
Pád člověka v podstatě spočívá ve snaze sám se zmocnit toho, co Bůh nabízí jako dar. Sami nikdy nedosáhneme božství vlastními silami. Ale chce nám ho darovat Bůh sám. To on nás chce vtáhnout do nitra Trojice, do svého vnitřního života. Skrze Syna v Duchu přicházíme k Otci, jak se zpívá v jedné z adventních písní. Bůh nám chce dát věčnost bez konce a bez omezení. Kristus přece přišel, abychom měli život a abychom ho měli v plnosti (Jan 10,10) – a věčnost, nesmrtelnost, neomezenost jsou přece božské vlastnosti.
Bůh nám „dává účast na své božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Týž Duch, který sestoupil na Pannu Marii a učinil z ní Bohorodičku, každého z nás přetváří k dokonalé Boží podobě. On jediný může způsobit, abychom se my lidé stali božskými. A pro nic menšího se Bůh nestal člověkem než pro naše darované božství. Řečeno slovy dnešního evangelia: „U Boha není nic nemožného.“ (Lk 1,37)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.