Přátelé Kristova kříže

»Jednou jsme si spolu s kamarádovým chlapcem zašli do jistého brněnského kostela podívat se na bronzovou sochu Raduita de Souches, úspěšného obránce Brna proti Švédům, bývalého generála, nikoliv hokejisty.

To už jsme se zase vraceli a vycházeli z chrámu, ale chlapec se zastavil před krucifixem a vyzvídal, co ten pán provedl, že ho tak krutě potrestali, a proč mu teče z boku krev a proč ho vůbec přibili.

Zmohl jsem se na to, že jsem řekl, že toho ten pán vyvedl moc.«

Tato slova básníka Jana Skácela se mi vybavila, když jsem v dnešním druhém čtení našel slova o nepřátelích Kristova kříže. Tato slova – a pak ještě to, co mi řekl předloni malý, sedmiletý chlapec na hodině náboženství.

(Byli jsme se podívat v kostele na exkurzi a v následující hodině dostaly děti za úkol namalovat, co tam viděly, co je tam zaujalo nejvíc, co se jim tam líbilo.)

Chlapec dětským způsobem (jak už tak děti malují) namaloval kostel, do něj obrys kříže, a pak mi povídá: „Pane učiteli, mohl byste mi tam namalovat Ježíška? Já to nedovedu. Mně je ho líto, já bych plakal.“ A byl to chlapec, který o sobě říkal, že není pokřtěný…

Slova o nepřátelích Kristova kříže, jejichž koncem je záhuba, jejichž bohem je břicho, by mohla vybízet ke stokrát již opakovanému kázání o tom zlém světě venku, o tom hanebném konzumismu, o tom, jak nás všichni nenávidí a pronásledují – ale popravdě řečeno, k čemu by takové kázání vedlo?

To, že se my scházíme v kostele, před Kristovým křížem, je přece znamením toho, že nepatříme mezi jeho nepřátele. Jakou by mělo cenu kárat přítomné za hříchy nepřítomných?

A položme si také otázku, co děláme pro to, abychom z nepřátel Kristova kříže dělali jeho přátele. Věčnými stesky a nářky nad zlým světem toho asi moc nedosáhneme.

Skoro bych řekl, že víc práce pro Kristův kříž udělal jmenovaný Jan Skácel, v jehož básních, pokorných, tichých, nenápadných básních tu a tam Boží jméno zazní – s velkou úctou a respektem, s nímž sám Skácel prohlásil, že je velmi těžké pro člověka věřit celý život v Boha a on to sám nedovede. Ale přece jen ví, že je Bůh pro básníky citoslovce tak veliké, že si ho možná ani nezaslouží. A možná právě proto nacházíme v jeho básních odraz, odlesk Boží krásy a Boží slávy – i když nepojmenované.

Jakým způsobem získat ty, kdo by se sami mohli nazvat nepřáteli Kristova kříže? Snad bychom mohli začít tím, že si uvědomíme: chceme je získat. Ne zdrtit, ne porazit, ne vymazat ze světa, nýbrž získat. Chceme z nepřátel Kristova kříže udělat jeho přátele.

Prvním krokem bude, abychom se sami stali přáteli Kristova kříže. Svědčit můžeme jedině o tom, co sami prožíváme. A ruku na srdce – nejsme někdy spíše jako apoštolové, kteří spí ve chvíli, kdy Ježíš na hoře Proměnění mluví o své smrti? Kteří spí na jiné hoře – na té Olivové, v Getsemanech, když Ježíš prožívá smrtelnou úzkost? Kteří se po jeho zatčení rozprchnou a schovávají se za zavřenými dveřmi ještě v neděli? Právě jich bychom se mohli ptát, kdože je tedy ten nepřítel Kristova kříže.

Líbí se nám představa Krista proměněného, Krista ve slávě. Možná nás hřeje vyhlídka na to, že podobně budeme proměněni a oslaveni, podobně budeme zářit i my. Představa Krista ponižovaného, zbitého, ukřižovaného nám do tohoto rozpočtu příliš nezapadá.

Jenže právě takto se s Kristem musíme setkat – s Kristem trpícím, s Kristem křižovaným. Příležitostí máme a budeme mít habaděj; je stále příliš mnoho lidí trpících z nejrůznějších důvodů – a Kristus trpí s nimi a v nich.

Možná právě toto je cesta – cesty ochoty přijmout bolesti druhých, snášet je – i když jde o lidi, kteří se profilují jako nevěřící, jako nepřátelé křesťanů; jako nepřátele Kristova kříže. Snášet jejich bolesti, sdílet jejich úzkosti, pomáhat jim v jejich trápeních, nést jejich břemena, a jak říká apoštol Pavel: tak naplnit zákon Kristův.

Lidé kolem nás se často potýkají s velmi těžkými břemeny. Někteří z nich padají pod tíhou vlastního kříže. Právě k nim musíme přistupovat co nejšetrněji a nejprozíravěji – aby se pro ně Kristův kříž nestal novou zátěží, novým křížem vedle jejich vlastního. Jak často jsme v pokušení zacházet s Kristovým křížem jako se jhem, které je třeba vložit na vzpurná ramena.

Ne, Kristův kříž nemá být pro lidi břemenem a tíhou, nýbrž opěrou, posilou na cestě, pevným bodem ve vesmíru. Podávejme, představujme druhým lidem Kristův kříž, jako bychom podávali tonoucímu záchranný pás. Podávejme jim ho jako oporu, které se mohou zachytit, až klopýtnou, zakolísají a padnou k zemi. Podávejme jim ho jako oporu, se kterou lze vstát ze země, z pádu, ze selhání. Podávejme jim ho jako pilíř pro stavbu mostů mezi lidmi, pro stavbu mostu mezi člověkem a Bohem. Podávejme jim ho jako ti, kdo nechtějí zavírat oči před utrpením všude kolem nás.

Myslím, že více než nadávky a stížnosti na zkažený svět dnes prospěje ochota pomoci lidem, které zkaženost ve světě, struktury hříchu postihují; ochota nést jejich břemena s nimi a takto – mlčky – k nim mluvit o Tom, který na sebe vzal všechna naše břemena a který všechny naše dlužní úpisy přibil na dřevo kříže.