Vstoupit do tajemství

Svatý otec František při vigilii Zmrtvýchvstání Páně:

Dnes je noc bdění. Pán nespí; Strážný stále bdí nad svým lidem (srv. Žl 121,4), aby ho vyvedl z otroctví a otevřel před ním cestu ke svobodě.

Pán drží hlídku a mocí své lásky vede svůj lid Rudým mořem. A vede také Ježíše přes propast smrti a podsvětí.

Tato noc byla nocí bdění pro Ježíšovy učedníky, nocí smutku a strachu. Muži zůstali zamčeni v horní místnosti. Ženy však šly ke hrobu na úsvitu neděle pomazat Ježíšovo tělo. Jejich srdce byla zdrcena a ony se ptaly: „Jak se dostaneme dovnitř? Kdo nám odvalí kámen?“ zde však je první znamení veliké události: veliký kámen byl odvalen a hrob byl otevřen!

„Když vešly do hrobu, viděly mladého muže v bílých šatech sedět na pravé straně…“ (Mk 16,5). Ženy byly první, kdo viděl toto velké znamení – prázdný hrob; a byly prvním, kdo vstoupil.

Vstoupit do hrobu – je pro nás dobré, abychom v této noci bdění uvažovali o zkušenosti žen, která hovoří také k nám. Právě kvůli tomu jsme také my zde: abychom vešli, abychom vstoupili do tajemství, které Bůh dovršil ve svém bdění lásky.

Nemůžeme žít Velikonoce, aniž bychom vstoupili do tajemství. Není to něco intelektuálního, něco, o čem se jen dozvídáme nebo dočteme… Je to mnohem, mnohem víc!

Vstoupit do tajemství znamená schopnost žasnout, rozjímat; schopnost naslouchat tichu a zaslechnout jemný šepot skrytý ve velkém tichu, jímž k nám hovoří Bůh (srv. 1 Král 19,12).

Vstoupit do tajemství vyžaduje, abychom se nebáli reality, abychom se nezamykali sami v sobě, abychom neprchali před tím, co se nám nedaří pochopit, abychom nezavírali oči před problémy nebo je nezapírali, abychom se nevzdávali svých otázek…

Vstoupit do tajemství znamená vyjít za hranice prostoru svého pohodlí, vyjít za hranice lenosti a netečnosti, která nás drží zpátky, a vydat se na cestu hledání pravdy, krásy a lásky. Znamená to hledat hlubší význam, odpověď – a ne tu nejsnazší – na otázky, které jsou výzvou pro naši víru naši věrnost a samotnou naši existenci.

Abychom vstoupili do tajemství, potřebujeme pokoru, skromnost, která umí ponížit sebe samu a sestoupit z piedestalu našeho vlastního, tak hrdého „já“, naší vlastní domýšlivosti. Pokoru, která nás učí nebrat se tolik vážně a poznat, kdo ve skutečnosti jsme: stvoření se silami i slabostmi, hříšníci, kteří potřebují odpuštění. Abychom vstoupili do tajemství, potřebujeme skromnost v bezmoci, která odvrhuje naše modly… Zkrátka a dobře, musíme se umět poklonit. Bez klanění, bez adorace nemůžeme vstoupit do tajemství.

Ženy, které byly Ježíšovými učednicemi, tomu nás všechny učí. Oné noci držely stráž spolu s Marií. A ona, Panna a Matka, jim pomohla neztratit víru a naději. V důsledku pak nezůstaly vězeňkyněmi strachu a smutku, ale při prvním světle rozbřesku se vydaly na cestu spolu se svými mastmi a se srdci pomazanými láskou. Šly stále vpřed – a našly hrob otevřený. A vstoupily. Držely stráž, vyšly vpřed a vstoupily do tajemství. Kéž se od nich naučíme držet stráž s Bohem a s naší matkou Marií, abychom také my mohli vstoupit do tajemství, které nás vede ze smrti k životu.

zdroj: http://en.radiovaticana.va/news/2015/04/04/pope_at_easter_vigil_entering_the_mystery/1134633