Homilie Svatého otce Františka při velikonoční vigilii 19./20. dubna 2014
Evangelium o zmrtvýchvstání Ježíše Krista začíná cestou žen ke hrobu, na úsvitu dne po sobotě. Šly ke hrobu, aby uctily Pánovo tělo, ale nalezly ho otevřený a prázdný. Mocný anděl jim řekl: „Nemějte strach!“ (Mt 28,5) a uložil jim, aby tu zprávu donesly učedníkům: „Vstal z mrtvých a jde před vámi do Galileje.“ (v. 7) Ženy rychle utíkaly a na cestě se s nimi setkal sám Ježíš a řekl jim: „Nebojte se; jděte a řekněte mým bratřím, ať jdou do Galileje – tam mě uvidí.“ (v. 10)
Po Mistrově smrti byli učedníci rozprášeni; jejich víra byla zlomena, zdálo se, že je všemu konec, jistoty se zhroutily, naděje se vytratily. Ale teď tato zpráva, kterou přinesly ženy, přicházela jako paprsek světla do temnoty. Ta zpráva se šíří: Ježíš vstal z mrtvých, jak předpověděl… A k tomu ten příkaz jít do Galileje – dvakrát ho ženy slyšely, jednou od anděla, podruhé od samotného Ježíše: „ať jdou do Galileje – tam mě uvidí“.
Galilea je místem prvního povolání, tam to všechno začalo! Vrátit se tam, vrátit se na místo prvního povolání. Tam po břehu jezera šel Ježíš, když rybáři spravovali sítě. Povolal je, a oni všeho nechali a následovali ho. (srv. Mt 4,18–22) Jít do Galileje znamená znovu všechno vidět z pohledu kříže a vítězství. Znovu všechno prožít – hlásání, zázraky, nové společenství, nadšení i porážky až po zradu – znovu všechno projít z pohledu konce, který je novým začátkem, z pohledu tohoto největšího skutku lásky.
Také pro každého z nás je tu „Galilea“ na počátku cesty s Ježíšem. „Jít do Galileje“ znamená něco krásného, znamená to pro nás znovu objevit náš křest jako pramen života, načerpat novou energii u kořenů naší víry a naší křesťanské naděje. Vrátit se do Galileje znamená především vrátit se tam, do onoho žhavého okamžiku, ve kterém se mě Boží milost dotkla na počátku mé cesty. Právě od této jiskry mohu zapálit oheň pro dnešek, pro každý den, a nést jeho teplo a světlo svým bratřím a sestrám. Od této jiskry se zažehne pokorná radost, radost, která se nesráží s bolestí a zoufalstvím, radost dobrá a tichá.
V životě křesťana, po křtu, je ještě jedna existenciálnější „Galilea“: zkušenost osobního setkání s Ježíšem Kristem, který mě povolal k následování a k účasti na jeho poslání. V tomto smyslu vrátit se do Galileje znamená střežit v srdci živou vzpomínku na toto povolání, kdy Ježíš šel mou cestou, kdy na mě pohlédl s milosrdenstvím, kdy mě požádal, abych ho následoval; znovu si vzpomenout na ten okamžik, kdy se jeho pohled setkal s mým, okamžik, v němž mi dal pocítit, že mě miluje.
Dnes, v této noci se každý z nás může ptát sám sebe: Co je moje Galilea? Kde je moje Galilea? Vzpomínám si na ni? Zapomněl jsem na ni? Šel jsem po cestách a stezkách, které mi na ni daly zapomenout. Pane, pomoz mi: pověz mi, jaká je moje Galilea; ty víš, že se tam chci vrátit, abych se s tebou setkal a nechal se obejmout tvým milosrdenstvím.
Velikonoční evangelium je jasné: musíme se tam vrátit, abychom viděli vzkříšeného Krista a vydávali svědectví o jeho zmrtvýchvstání. Není to návrat zpět, není to nostalgie. Je to návrat k první lásce, k ohni, který Ježíš zapálil ve světě, abychom ho získali a nesli všem lidem až na konec země. „Galilea pohanů“ (Mt 4,15; Iz 8,23) – horizont Zmrtvýchvstalého, horizont církve, intenzivní touha po setkání… Vydejme se na cestu!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.