Svatý otec František o svátku Povýšení svatého kříže
V tajemství kříže objevujeme historii člověka a historii Boha, kterou církevní otcové vyjádřili v syntéze srovnání rajského stromu poznání dobra a zla se stromem kříže.
Ten první strom způsobil mnoho zla, kdežto ten druhý nás vede k záchraně, ke spáse. Působí odpuštění tohoto zla. Toto je průběh historie člověka: cesta za nalezením Ježíše Krista Vykupitele, který dává svůj život z lásky. Bůh opravdu neposlal Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen. Tento strom kříže nás zachraňuje, nás všechny, před následky onoho prvního stromu, u něhož začala snaha vystačit si sám, pýcha, zpupnost, kvůli které se nám zachtělo poznat všechno – podle naší vlastní mentality, našich vlastních kritérií, ba dokonce podle domýšlivé touhy být či stát se jedinými soudci světa. Toto je historie člověka: od jednoho stromu k druhému.
Na kříži však také vidíme Boží historii, neboť můžeme říci, že i Bůh má svou historii. On totiž chtěl přijmout naši historii a kráčet po naší cestě: ponížil se a stal se člověkem, zatímco my jsme se chtěli vyvyšovat, a přijal stav služebníka, stal se poslušným až k smrti kříže, aby nás povýšil.
Bůh se vydal touto cestou z lásky! Není jiného vysvětlení – jen láska může udělat něco takového. Dnes hledíme na kříž, na historii člověka a historii Boha. Hledíme na tento kříž, kde můžeme ochutnat tuto mízu z aloe, ten hořký med, tu hořkou sladkost Ježíšovy oběti. Toto tajemství je však příliš veliké a my nejsme sami od sebe schopni vidět toto tajemství, ne abychom je pochopili – ano, pochopili – nýbrž abychom z tohoto tajemství niterně zakusili spásu. Především to je tajemství kříže. Něco maličko se dá pochopit na kolenou, v modlitbě, ale také v slzách: jsou to slzy, které nás k tomuto tajemství přibližují.
Bez pláče, pláče v srdci nebude nikdy 
možné pochopit toto tajemství. Je to pláč kajícníka, pláč bratra a sestry, kteří vidí tolik lidské bídy, a vidí ji na Ježíši, ovšem na kolenou a v slzách, a nikdy sami, nikdy sami!
Abychom vstoupili do toho tajemství, které není bludištěm, nýbrž které nás sobě částečně připodobňuje, stále potřebujeme Matku, maminčinu ruku. Ona, Maria, ať nám dá zakusit, jak veliké a jak pokorné je toto tajemství; sladké jako med a hořké jako aloe. Ať právě ona nás doprovází na této cestě, kterou se nemůže vydat nikdo jiný než právě my. To musí udělat každý! S maminkou, v pláči a na kolenou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.