Lidé si většinou posílají přání k Velikonocům.
Se svým farářem si díky dobrému Bohu velmi dobře rozumím. Ovšem dnes mohu říci i to, že jsem na něj hrdý. Ptáte se proč?
…a stačilo by ruku sevřít v pěst…
„…no my jako že bysme chtěli ty vánoce jako ty naše, žejo. Prostě s křesťanskýma kořenama (nebo jak se tomu nadává), to je přece jasný, ne? Jako teda bez těch židáků a arabáčů…“
Kéž letos navzdory silným slovům a siláckým řečem potkáte Svatou rodinu – třeba i na útěku…
Tedy pro kocoura. Nebo vlastně o kocourovi.
Kdysi zamlada, snad někdy poté, co jsem poprvé (a možná i podruhé a potřetí) prožil slavnost Neposkvrněného početí, mi začalo vrtat hlavou evangelium, které se o této slavnosti čte. To už jsem věděl, že 8. prosince neslavíme početí Ježíšovo, nýbrž…
– praví váš Bůh. (Iz 40,1)
Jubilejní rok Božího milosrdenství se chýlí ke konci, zbývají z něj poslední minuty a já se snažím utřídit myšlenky, které mě v souvislosti s ním napadají.
Na první pohled je to velmi zvláštní, koho Ježíš oslovuje. Zachea – zvědavce; Zachea – kolaboranta; Zachea – boháče; Zachea – opovrhovaného a nečistého; Zachea – zakrslíka; Zachea – tragikomickou postavu.