Něha

2. 7. 2018 1:03

Evangelia nám nabízejí tři zprávy o tom, jak Ježíš křísí mrtvého, jak vrací zemřelého do života – je to dnešní Markova zpráva, Lukášův příběh o synu jedné vdovy z Naimu a pak v Janově evangeliu vzkříšení Lazara z Betánie.


 

Tyto texty představují Krista jako vítěze nad smrtí, jako Pána nad životem, a svým způsobem připravují cestu velikonoční zprávě o zmrtvýchvstání. Ale zkusme se na ně podívat ještě jinýma očima – zkusme zvolit ten úhel pohledu, který nám představuje Ježíše jako vzor k následování. Sledujme Ježíšův postoj, gesta a slova v dnešním úryvku.

Ježíšův postoj je postoj člověka okamžitě připraveného a ochotného pomoci, kde je třeba. Sotva přistane, už přibíhá Jairos s prosbou o pomoc – a Ježíš neváhá, bez řečí a bez okolků, zástup nezástup, dav nedav, vydává se okamžitě s ním, aby zachránil jeho holčičku. Ježíš vidí potřebného člověka v krajní nouzi – a jde za ním.

Jak ostře s tím kontrastuje postoj těch, co přicházejí Jaira zastavit! „Neotravuj Mistra, už to má holka za sebou!“ Ano; já vím, že to evangelium podává jinak; ale něco takového se prostě nedá říci slušně, ať zvolíme jakékoli výrazy. Co se týče způsobu, jak sdělit otci, že jeho dítě zemřelo, to se tedy tito lidé obzvlášť vyznamenali.

Nelze se zbavit asociace s oním velícím důstojníkem, který měl vojínu základní služby šetrně sdělit, že mu zemřel táta: „Vojáci, póóó-ZOR! Kdo má ještě otce naživu, krok vpřéééd! Novák, kam se to ženete?!!“

zdroj fotografie: www.sumava.cz

Tento postoj je postoj lidí, kteří staví princip, zásadu, ideu nad člověka. Vytvořili si nějakou představu „Mistra“, kterou opečováváme, kterou uctíváme, ale kterou neobtěžujeme s takovými banalitami, jako je nemoc a smrt někoho blízkého… Jak diametrálně odlišný je Ježíšův přístup! Ježíš vidí konkrétního člověka s konkrétními potřebami, bolestmi, starostmi, smutkem a úzkostí.

A co my? Vidíme v druhém bratra, který potřebuje pomoc? Nebo problém, který je třeba vyřešit či odstranit\? Problém, který nám narušuje naše představy, vize, principy, pravidla…?

Ježíšova gesta jsou jednoduchá a neokázalá, zcela a naprosto neteatrální. Kristus nepotřebuje zástup obdivovatelů, diváctvo – proto posílá pryč plačky a naříkače, profesionální a placené roniče slz. Proto s sebou bere jen nejužší kroužek blízkých – rodiče a tři své apoštoly.

Přesto však jsou to gesta, která boří konvence. Ježíš bere mrtvé děvčátko za ruku. Jenže ten, kdo se dotkl mrtvého těla, byl obřadně nečistý, poskvrněný, a to velmi výrazně. Nemohl se účastnit obětí v chrámě, nesměl se nikoho jiného dotknout, aby jej také neznečistil, a musel se sám rituálně očistit specifickým obřadem, jinak by byl vyobcován; tak nařizoval mojžíšský zákon.

Ježíš si s tím vůbec nedělá hlavu. On absolutně neřeší, jestli jej okolí pokládá za čistého či nečistého, a bere děvčátko za ruku. Je mu úplně jedno, co si o něm budou druzí myslet, protože ví, že je tu člověk, který potřebuje jeho pomoc a uzdravení, probuzení ze spánku smrti.

Nabízí se tu souvislost se slovy Svatého otce Františka, který chce „raději církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot“ (EG 49), církev jako „polní nemocnici“.

A co my? Jsme připraveni k neokázalým gestům pomoci a prospěchu druhým, nebo si natolik zakládáme na své čistotě a neposkvrněnosti, že se raději druhých nedotkneme ani prstem?

Ježíšova slova jsou prostá a stručná, ale kolik je v nich laskavosti a útěchy! „Neboj se, jen věř!“ říká Pán Jairovi. Čtyři krátká slůvka – a co všechno je jimi řečeno. Jak často bychom všichni potřebovali slyšet „neboj se, jen věř“!

A co my? Jaká slova převládají v našich ústech? Slova útěchy a povzbuzení, slova přinášející radost a naději? Nebo naopak slova povýšenosti a odsouzení, slova pohrdání a posměchu? Slova pomluv, která se tak často šíří téměř světelnou rychlostí?

A což teprve to, co říká Pán oné nešťastné holčičce! Evangelista překládá ono aramejské talitha, kum jako „děvče, říkám ti, vstaň“ – což jistě není špatná interpretace. Ovšem spíše bychom měli překládat „děvčátko“ nebo „holčičko“, event. „děvenko“, protože řecký text této evangelní pasáži je plný laskavých zdrobnělin.

Ovšem komentář tvrdí, že úplně doslova by ona aramejská slova (slova v Ježíšově mateřštině) měla být přeložena jako „Ovečko, vstaň!“Ježíš mluví s oním děvčátkem velice jemně a něžně; my bychom možná v takovém případě použili třeba „broučku“ nebo „beruško“, nebo jak už tak mluvíváme s maličkými, na kterých nám záleží… Ježíš se nezdráhá být laskavý a něžný.

A to je, řekl bych, jedno z hlavních poselství tohoto evangelního příběhu: Ježíš je laskavý a něžný. Ne nadarmo také vybízí papež František: „Nebojte se něhy.“ Neboť náš Bůh není tyranský hromovládný diktátor, ale Bůh laskavý a něžný. Náš Bůh je Bohem něhy.

Sdílet

Komentáře

MarunKa1 Proudy milosti tečou pouze v údolí pokory.
(sv. František ). P.Ježíš má -tender heart - a to pro všechny, protože je pokorný.
Nám se v tomto ledacos povede také, ale často je v tom spíše sebeláska - hledáme sobě rovné, někteří intelektuály. Chceme ve vztazích víc něco pro sebe. Dobrá káva je někdy až na prvním místě:).
P. Ježíš přišel proto co zahynulo. Má rád chudé, potřebné.
Tak jako je vzdálen východ od západu, tak jsou jiné myšlenky Jeho a naše.
Kéž spolu se vzkříšením dcery Jairovoy je v nás vzkříšena i Jeho Láska.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz