Je to jednoduché…

Před nějakým časem jsem na žádost redakce pro blog Duchovní inspirace napsal pár slov k první části apoštolské exhortace Gaudete et exsultate (G&E) Svatého otce Františka. Podařilo se mi dát dohromady i jakýsi průřez druhou částí, ovšem redakce ho odmítla. Publikuji ho tedy zde.

Pokračujme tedy ve společné četbě papežova textu. Už jsme zjistili, že se svatosti nemusíme bát, a také čemu se vyhnout. Víme tedy, kudy cesta nevede. Kudy se však máme vydat? A co to vůbec znamená být svatý?

Papež odpovídá: »Ježíš vysvětlil ve vší jednoduchosti, co znamená být svatými, když nám zanechal blahoslavenství (srov. Mt 5,2–12; Lk 6,20–23). Ta jsou křesťanovým průkazem totožnosti.« (G&E 63) Slovo „blahoslavený“ zde znamená dvojí: jednak být svatým – a jednak šťastným. (viz G&E 64) A svatost je, jak uvedl Svatý otec jinde, „pravým elixírem mládí“.

Pojďme se jednotlivými blahoslavenstvími spolu s papežem Františkem projít.

  • Blahoslavení chudí v duchu – být chudý znamená mít srdce, které není se sebou natolik spokojené, aby se neuzavíralo Pánovu působení. Znamená to žít ve vnitřní svobodě – v duchu sv. Ignáce, který radí nevyčerpat své síly přemrštěným úsilím o zdraví, bohatství, pocty, dlouhý život… (DC 23) Být chudý znamená následovat Ježíše, který se navzdory svému bohatství stal chudým pro nás (srov. 2 Kor 8,9).

  • Blahoslavení tiší – jsme zváni k tomu, abychom nepřijali „pravidla hry“, podle nichž jsou »ti druzí neustále klasifikováni podle svých idejí, zvyklostí a dokonce i podle způsobu mluvy a oblečení« (G&E 71). Jsme zváni k tomu, abychom se nad druhé nevyvyšovali, abychom neprosazovali sebe sama, abychom se zbytečně nerozčilovali nad chybami a nedostatky druhých. Jsme k tomu zváni navzdory, že pro okolí budeme »blázny, hlupáky a slabochy« (srov. G&E 74), protože »reagovat tichou pokorou – to je svatost« (ibid.).

  • Blahoslavení plačící – plakat, být obdarován darem slz, to znamená nezavírat oči před bolestmi světa, druhých lidí, bratří a sester. Plačcí jsou blahoslavení, umějí-li plakat s druhými (srov. Řím 12,15). A plakat s druhými znamená prožívat jejich bolest a trápení, smutek a úzkost jako svou vlastní (srov. GS 1). »Takový člověk cítí, že druhý je tělem jeho těla, nemá strach přiblížit se k němu, aby se dotknul jeho rány, a má soucit až do té míry, že zakouší, jak mizí vzdálenosti.« (G&E 76)

  • Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti – co vlastně znamená spravedlnost, o které mluví Ježíš? Je to zvláště, jak připomíná Boží slovo (Iz 1,17) i papež František (G&E 79), »úsilí o spravedlnost pro chudé a slabé, o spravedlnost vůči bezbranným«. Lačnit a žíznit po spravedlnosti znamená nerezignovat na toto úsilí – ať už tak, že se vzdáme vší naděje, když vidíme, jak „ti druzí krájejí koláč“, nebo se zřekneme snahy a raději se „vezeme“ s těmi úspěšnějšími. Být svatý znamená neustálé nasazení o spravedlnost, i když výsledky dosud nevidíme.

  • Blahoslavení milosrdní – být milosrdným má dvojí rozměr: vydanost a odpuštění. Takto žité milosrdenství je »drobným odleskem dokonalosti Boha, který dává a odpouští překypujícím způsobem« (G&E 81). A nezapomínejme, že „milosrdenství“ je synonymem pro „Boží dokonalost“! Tam, kde má Matouš výzvu „buďte dokonalí“ (Mt 5,48), zdůrazňuje Lukášovo evangelium: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36) Vzpomeňme na slova Svatého otce, jimiž zahajoval Jubileum milosrdenství: »Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká.«

  • Blahoslavení čistého srdce – ne, nečekejme zde posedlost pohlavností, na niž bývá naneštěstí v našich krajích a kruzích pojem „čistoty“ až příliš často redukován. Čisté srdce je »prosté, ryzí srdce bez přetvářky«, »srdce, které umí milovat« (G&E 83). Čisté srdce je srdce upřímné. »Když srdce miluje Boha a bližního (srov. Mt 22,36-40), a je to jeho pravý úmysl, nikoli prázdná slova, pak je toto srdce čisté a může vidět Boha. (…) Uchovat srdce čisté ode všeho, co špiní lásku, je svatost.« (G&E 86)

  • Blahoslavení tvůrci pokoje – možná nás překvapí, že války a rozbroje začínají mnohdy v maličkostech: v rozsévání neporozumění, v šíření zlých slov, ve snaze dosáhnout vítězství za každou cenu. A co je to vlastně pokoj? Svatý otec odkazuje na své předchozí dílo, exhortaci Evangelii gaudium: »Nejde o „vytváření konsenzu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu“ (EG 218), ani o projekt „vyvolených pro jen několik vybraných“ (EG 239). Nejde ani o ignorování či zastírání konfliktů, nýbrž o „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“ (EG 227).« (G&E 88)

  • Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost – pronásledování je realita; pro mnoho našich bratří a sester ve víře je to každodenní hořká zkušenost. Jak připomíná papež František, na mnoha místech hovoří Písmo o pronásledování, utrpení pro evangelium. Ovšem je třeba rozlišovat nevyhnutelná pronásledování o těch, »která bychom si mohli sami způsobit špatným jednáním vůči druhým. Svatý není odtažitým excentrikem, který je nesnesitelný svojí marnivostí, negativitou a záští. Kristovi apoštolové takoví nebyli.« (G&E 93)

pohled na Galilejské moře z Hory blahoslavenství

Svatý otec František se ještě jednou vrací k tématu milosrdenství, které je mu nepochybně zvlášť blízké. V Roce milosrdenství zdůrazňoval právě skutky milosrdenství, jak o nich hovoří sám Pán ve známém evangelním textu o Posledním soudu (Mt 25,35–36; srov. G&E 95). A v této souvislosti mluví papež možná až s překvapivou vážností:

»V této výzvě rozpoznávat Jej v chudých a trpících se zjevuje samo Kristovo srdce, Jeho cítění a nejhlubší rozhodnutí, kterým se všichni svatí snaží přizpůsobovat. Vzhledem k síle těchto Ježíšových požadavků je mojí povinností jakožto Jeho náměstka požádat křesťany, aby je přijali a v upřímné otevřenosti akceptovali sine glossa, to znamená bez komentářů, přetřásání a výmluv, které jim odebírají moc. Pán nám jasně ukázal, že svatost nelze chápat ani žít, odhlížeje od těchto požadavků, protože milosrdenství je „samotná podstata Ježíšova evangelia“.« (G&E 96–97) V každém člověku, zvlášť v tom nejpotřebnějším, je nezbytně nutné vidět a uznat »lidskou bytost, jež má stejnou důstojnost jako já, tvora nekonečně milovaného Otcem, Boží obraz, bratra vykoupeného Kristem. To znamená být křesťany!« (G&E 98)

Dvojí riziko ideologizace hrozí také zde: jednak oddělení evangelních požadavků od živého Pána (tedy redukce křesťanství na organizaci bez spirituality), jednak odmítnutí sociálního nasazení, které mnozí „křesťané“ škatulkují pod nejrůznější -ismy. »Nelze si předsevzít ideál svatosti, který by ignoroval nespravedlnost tohoto světa, ve kterém někteří slaví, zbytečně utrácejí a redukují život na konzumaci posledních novinek, zatímco druzí se dívají zvenčí a jejich život bídně míjí i končí.« (G&E 101)

Zvláště v naší zemi se jeví jako nezbytně nutné zdůrazňovat tato papežova slova:

»Obrana nevinného nenarozeného musí být zřetelná, pevná a vřelá, protože je ve hře důstojnost lidského života, který je vždy posvátný, což vyžaduje lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho vývoj. Stejně posvátný je však život chudých, kteří se již narodili a zmítají se v bídě, osamocení, exkluzi, obchodu s lidmi, ve skryté eutanazii nemocných a starých lidí zbavených péče, v nových formách otroctví a všech formách skartace.« (G&E 101)

»Často lze slýchat, že vzhledem k relativismu a omylům nynějšího světa by například situace migrantů měla být okrajové téma. Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.« (G&E 102)

Je zřejmé, že tato jednoznačná slova Kristova náměstka budou těžko přijatelná pro mnohé pseudokatolíky, kteří si z protiuprchlické averze udělali zdroj politického kapitálu. Nebude to poprvé, kdy věrnost papeži bude zásadním rozlišovacím kritériem…

Zdálo by se, že svatost je záležitost nesnadná a komplikovaná. S tím by ale papež František nesouhlasil: »Síla svědectví světců spočívá v životě podle blahoslavenství a podle pravidla jednání z Posledního soudu. Je to pár jednoduchých, ale praktických slov platných pro všechny, protože křesťanství je především k tomu, aby se praktikovalo.« (G&E 109) Nebojme se svatosti; nebojme se svatého života. Nebojme se být takovými, jakými nás chce Bůh.

Zobrazeno 4015×

Komentáře

suposlav

Skvělé, díky za zveřejnění! Především věta: "křesťanství je především k tomu, aby se praktikovalo" je zrcadlem, které nenastavuje úplně příjemný odraz...

vasekpetru

Jak odstavec "Blahoslavení tišší" koresponduje s Ježíšovým životem? Ježíš přece sám tichý v tomto významu nebyl. Vyhnal kupce z chrámu a farizeje káral na každém kroku skoro a to dost ostrým způsobem (plemeno zmijí apod) Chápu, že prosazovat sebe je špatné, ale prosazovat křesťanství skrz sebe špatné není, ne? Spousta světců ( i těch nejuznávanější) byli živlové plní života a síly, ne "tišší" v tomto smyslu.

Dále trochu nerozumím tomu odstavci s tím, že věrnost papeži bude základním rozlišovacím kritériem. Já jako katolík jsem přece vázán věrností k papeži pouze v dogmatických otázkách, nikoliv v jeho postoji k uprchlické krizi.

Becket

Ad 1) Doporučuji přečíst příslušné články exhortace G&E (71–74), např.: „Ježíš, ačkoli se to zdá nemožné, nabízí jiný styl: mírnost. Tu praktikoval se svými učedníky a rozjímáme o ní při jeho vjezdu do Jeruzaléma.“ (čl. 71)
„I vlastní víru a svá přesvědčení je třeba hájit s jemností (1 Petr 3,16). Dokonce s odpůrci se má nakládat s vlídností (2 Tim 2,25).“ (čl. 73)
Při hlásání evangelia (což není totéž jako prosazování) jsme povoláni k tomu, co o sobě říká Jan Křtitel: „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30) A tohle všichni světci bez výjimky uváděli v praxi – sv. Pavlem počínaje: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)
(A rozlišujme, prosím, pravopis »tiší« a »tišší«. [Yes, you can call me grammar nazi, if you'd like.])

Becket

Ad 2) CIC 752: »Poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry, se vyžaduje u nauky, kterou papež nebo sbor biskupů vyhlašují v oblasti víry nebo mravů, když vykonávají autentický učitelský úřad, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit s konečnou platností; křesťané se snaží varovat se toho, co se s ní neshoduje.«
K dalšímu studiu doporučuji instrukci Donum veritatis (Kongregace pro nauku víry, Řím, 24. 5. 1990).
http://kebrle.cz/katdocs/Donum_Veritatis.htm

Becket

A dovolte mi, prosím, jednu parafrázi:
„Pořád tu máme však problém s papežem Františkem, který zdůrazňuje učení církve ve vztahu k potřebným, v tomto případě uprchlíkům.
Ale jak říká Pán Ježíš: Ty jsi Petr, ty jsi skála a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Já osobně si myslím, že nemáme jakožto katolíci strkat hlavu do písku před těmito problémy, ale pročíst si argumentaci a odhodlaně se snažit hájit víru, k tomu jsme ve svátosti biřmování dostali Ducha Svatého. Problémy v církvi byly, jsou a budou, ale Bůh je vždy s námi- kdo proti nám!“
citováno podle:
https://vasekpetru.signaly.cz/1004/zaznamenal-jsem

Kollenka

@vasekpetru - Já bych k první otázce doplnila ještě toto - myslím si, že je třeba rozlišovat situace.
1. Někdo se staví proti mně - uráží mě, vysmívá se mi, dělá mi nějakou nepravost... Pak ano, jsem vyzývána "nastavit i druhou tvář". Zbytečně se neobhajovat. Být vlídná a snad i tichá. - Když se vojáci vysmívali Ježíšovi, mlčel.
2. Někdo se staví proti něčemu nebo spíš někomu, koho mám rád. Vidím jakousi nespravedlnost - pak je na místě nemlčet. A statečně a třeba i hlasitě pozdvihnout hlas. - Když kupci v chrámu svým jednáním uráželi Boha (snad můžeme říct Otce), Ježíš nemlčel, protože miluje Otce. Když farizeové špatným učením ubližovali lidu, nazval je Ježíš tvrdě obílenými hroby.

Ad 2 - to dělá i papež František. Vždyť sám pozvedá svůj hlas a tvrdě kritizuje to, co vyhodnocuje jako

Kollenka

co vyhodnocuje jako nešvar v církvi. Rozhodně sám není tichý v tom smyslu, že by nikdy nikoho nekritizoval.

Becket

Díky, Lenko!
Ještě bych doplnil: Ježíš šel na kupce v chrámu s bičem – ale pak za ně šel na kříž a zemřel mimo jiné i za ně. Chci-li tedy napodobit Krista a jít na někoho s bičem, musím být připraven a ochoten za dotyčného zemřít bolestivou smrtí…

vasekpetru

@Becket: Díky za odpovědi. :)

Ad 1) Jak píšu, přijde vám například označení plemeno zmijí jako jemné vyjádření kritiky? Ježíš měl podle mých poznatků z Bible obě zmíněné vlastnosti - uměl být jemný, ale také živelný, až prudký, čemuž napovídají i různé biblické pasáže (vyčíštění chrámu, prokletí fíkovníku," "jdi mi z očí satane", jak si přeji, aby už udeřil oheň na zemi" apod)

Člověk přece často v sobě má obě vlastnosti a (Ježíš byl i člověk) neznamená, že jedna vylučuje druhou. K Janu Křtiteli, to ano, ale na druhou stranu se nebál poukazovat na chyby druhých, za což taky zaplatil životem. Což je v protikladu se zmíněným odstavcem. Kdyby reagoval "tichou pokorou", asi by nebyl pro Herodiadu takový problém, ale splnil by svůj úkol a své poslání.


Becket

»Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní.
Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš:
ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.«

Becket

»Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.«
(Flp 2,1–11)

vasekpetru

Ad 2) Tady se přiznám, že nemám nastudováno. Vycházím z toho, co jsem četl v komentářích i církevních autorit, jak to v tomto smyslu je. Ale v tom případě má spousta i vysokých církevních představených problém. Protože názory na uprchlickou krizi se značně liší i mezi vysokým církevním klérem a myslím, že to není prezentováno ani papežem jako neposlušnost nebo nevěrnost Papežskému stolci.
Ad @Kollenka: Jasně, já si nemyslím, že by papež František byl pasivní a tichý v tom pasivním slova smyslu (ostatně málo se ví, že pro své konzervativní postoje k LGBT nebo potratům byl v dobách svého arcibiskupování v Buenos Aires v tvrdé konfrontaci s vládnoucím režimem a častovali se silnými invektivy). Jinak souhlasím. :)

cink2

....s chováním migrantů mám stále problém. I tu je psáno: ..."Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem.«...a kdo se vžije do nás? - Také přece chceme zajistit budoucnost svým dětem...a přijímáním islamistů, jež nejsou schopni dodržovat evropská pravidla (jak se ukazuje) riskujeme i my. Kdo pomůže nám?

Becket

migrant ≠ muslim
Arab ≠ muslim
muslim ≠ islamista

cink2

Myslím, že je jedno,zda jsou bílí, černí, tlusti, tencí...jde o to, že jak se zdá ze zpráv i pozorování meho muže na vídeňských ulicích, nechtějí přijmout určitá pravidla zdejší hry...Pokud se nechtějí přizpůsobit, mám strach, že zde učiní později zemi a společnost, ze které utíkají...a budem utíkat zase všichni, jen nas bude o Evropu víc.... Cítíte v čem je problém? Evropa se bojí v rámci humanismu vůbec něco po uprchlících požadovat a uprchlíci se nechtějí přizpůsobit (mluvím tedy jen o těch, jež podpalují ubytovny, utíkají jinam, než je přijali - kvůli dávkám, a přijde jim zábavné obtěžovat ženy...). Lidé mají strach a církev je jakoby nechápe. Měla by možná více opakovat ono Kristovo "nebojte se!" ...neni to strach z uprchlíků jako ze zla, které jejich příchod provází a to je přirozené

cink2

..."nebojte se být víc než přirození" na to už je potřeba vysoký kalibr Boží lásky...a neodsuzujme ty, kteří

cink2

to ještě nedávají. Opravdu to není lehké, ale usilujme o hledání Boží vůle, třebaže vede ke kříži.

cink2

... vidět za křížem vítězství umí malokdo. A přesto tolik potřebujeme naději-uprchlíci i domorodci.

Zobrazit 18 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz