Výmluvné nemluvně

Všimli jste si, jak k nám dnes Boží slovo promlouvá o radosti?

„Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce,“[1] slibuje prorok Izaiáš. A v evangeliu čteme, že se mudrci „zaradovali nevýslovnou radostí“,[2] když spatřili hvězdu; tedy přesněji řečeno, když ji znovu spatřili.

Dnešní slavnost je skutečně oslavou radosti, a to ne jen tak ledajaké: je to radost z toho, že si na nás Bůh vzpomněl – on tedy samozřejmě nikdy nezapomíná, ale víte, jak to myslím. Je to radost z toho, že Bůh oslovil každého z nás, každého jednotlivě a originálním způsobem; že k nám promlouvá „mnohokrát a mnoha způsoby“.[3]

Bůh oslovuje každého skutečně svébytným způsobem – betlémské pastýře zval k jesličkám anděl, mudrce od východu přivedla hvězda; a koneckonců i ony jeruzalémské znalce Zákona zval k sobě Bůh slovy Písma (že pozvání nepřijali, je věc druhá).

V životě každého z nás dříve či později přijde okamžik, kdy k němu Bůh nějakým způsobem promluví, kdy ho konkrétně a osobně osloví. Kdy si každý musíme říci: „A přece ano.“ A přece je pravda, co jsem slyšel, v čem jsem byl vychován nebo co mi bylo oznámeno. Kdy se musím rozhodnout, že „víru svých otců“ přijímám za vlastní – už ne ze zvyku, z tradice, ne proto, že „se to tak dělá“, ne proto, že je to součást folkloru, ale proto, že jsem se setkal s Bohem. Že jsem přijal pozvání. Že jsem se vydal za hvězdou.

Mudrci se zaradovali, když se jim hvězda ukázala znovu – poprvé je dovedla na hranice judské země, pak se jim nejspíše ztratila z očí; proč by se jinak šli ptát do Jeruzaléma? Možná jim zmizela proto, že hledali Krále tam, kde by ho nejspíše čekali.

Kdo by taky čekal, že se Král králů narodí ve stáji? Kdo by taky čekal, že se Stvořitel nebe i země stane bezmocným dítětem? Kdo by čekal, že Slovo se stane nemluvňátkem?

A přece ano.

A přece je to pravda, mohli si říci mudrci od východu, když našli Dítě. Uvěřili a poklonili se mu až k zemi. Nechali se oslovit nemluvňátkem.

Ono je to betlémské nemluvně docela výmluvné. Ono oslovuje právě svou bezbranností. Ježíšek v jesličkách je skutečně Bůh překvapení; tento očekávaný a nečekaný Bůh, tento všemohoucí Pán ve své bezmoci nás k sobě zve a volá:

„Já jsem tvůj Bůh, tvůj Spasitel, i když sis mě představoval jinak, i kdyžs mě možná očekával jindy a jinde. Já se chci stát i tvým Spasitelem, tvou záchranou – ne jen proto, že se o tom píše v dějepravách, učebnicích a katechismech, ale protože vstupuji do tvého života a chci jej spojit se životem svým.“

Vzpomeňme si i my, každý z nás na svou betlémskou hvězdu, ať už vypadala jakkoli a ať už jí bylo cokoli. Vzpomeňme si na tu chvíli, kdy jsme si byli jisti, že se Kristus rodí v našem životě – v mém životě. Vzpomeňme si na svou „první lásku“[4] a vydejme se znovu za hvězdou. Vzpomeňme si na svoje dávné „a přece ano“.

Radujme se z toho, že nás Bůh oslovil a zavolal, každého z nás jedinečným a výjimečným způsobem, protože pro něj je každý jedinečný a výjimečný.

[1] Iz 60,5

[2] Mt 2,10

[3] Žid 1,1

[4] Srv. Zj 2,4n.