Petronel? Či spíše Uriáš?

25. 12. 2017 3:00
Rubrika: S liturgickými souvislostmi | Štítky: vánoce

Předpokládám, že jste všichni viděli pohádku Anděl Páně 2 – nepatříte-li mezi onen milion diváků, kteří ji během uplynulého roku zhlédli v kinech, nejspíše jste se na ni dívali včera večer v televizi.


Nejeden teolog-samouk ji sice ztrhal nemilosrdnou kritikou, přesto se z tohoto filmu pokusím vyjít. Pomocná stráž Věroučné bezpečnosti nechť laskavě promine.

Ovšem – není to (vcelku pochopitelně) teologický traktát. Rozhodně není jejím záměrem popisovat situaci v nebeském království ani poměry v očistci. Neposkytuje detailní studie svatých andělů ani zlých duchů. Přesto se v ní skrývá hluboké poselství, které má velice blízko k tajemství Vánoc.

Její protagonisté – anděl Petronel a čert Uriáš – nejsou typičtí představitelé svého druhu. Oni totiž podle mého mínění ani vůbec nejsou anděl a čert. Petronel a Uriáš jsou ve skutečnosti představitelé lidí, kteří se potýkají se dvěma různými rafinovanými pokušeními, která číhají i na každého z nás.

zdroj: www.ceskatelevize.cz

Petronel je svatoušek. Člověk zcela si jistý vlastní svatostí – a neméně jistý tím, že druhým se svatosti nedostává ani za mák. Jedině on je ten svatý, Bezchybný, Správný, Neposkvrněný, Dokonalý… Ten, který chce tu ubohou chátru, tu hanebnou hříšnou sběř vymést a vymýtit z neposkvrněného a svatého Božího království.

Naproti tomu Uriáš je člověk, jemuž není svaté zhola nic. Ze všeho si tropí posměch – se zvláštní oblibou ze svatoušků a pobožnůstkářů petronelovského ražení, ovšem s chutí se vysměje i skutečným hodnotám. Je to přesně ten typ, co má vždycky po ruce vědoucí úsměšek protažený do šklebu: „Ale no tak, vždyť přece víme, come on…“ Naneštěstí je schopen vysmát se i tomu, co je skutečně svaté, vznešené a velké. Zatímco pro Petronela je druhý člověk obtížný Untermensch či hříšný pyšník, pro Uriáše má druhý člověk jen tu hodnotu a jen ten význam, nakolik může být Uriášovi k užitku.

Však také Petronel i Uriáš musejí oba projít určitou proměnou, obrácením, změnou smýšlení a postojů. Pro Uriáše je to ona chvíle, kdy se vzdává hlavní hrdinky se slovy: „Zaslouží si lepšího, než jsem já.“ A Petronel prochází proměnou tehdy, kdy se vrací do nebes, ovšem zjišťuje, že s ním Uriáš není. Dost možná se na něm splnila hrozba, že se stane hvězdnou mlhovinou. Petronel se tehdy ptá Pána Boha: „Pane, a on je tam sám? Pošli mě za ním. Ať mu není samotnému smutno.“ A následně se Petronel ocitá po procitnutí nikoli v hvězdné mlhovině, nýbrž na nejvyšším archandělském kůru. A Uriáš – světe, div se – je tam s ním.

A právě tohle jsou Vánoce. Tohle je poselství Vánoc.

Bůh chce dát člověku to nejlepší – a proto mu dává sebe sama. Vydává se mu všanc na milost a nemilost v betlémském Dítěti.

Bůh nechce, aby byl člověk sám – a proto se sám stává člověkem, aby měl k člověku blízko; tak blízko, že blíž to už nejde.

A tam, u jesliček, je uzdravení pro oba, pro Petronela i pro Uriáše. Oba totiž musí pokleknout u jesliček, u vtělené Boží lásky. Uriáš proto, aby pochopil, že láska je nejvyšší hodnota, před kterou je třeba kapitulovat a které se nelze vysmát. A Petronel proto, aby poznal, že skutečná láska je ta, která se dává, vydává a rozdává; že je někdy třeba zříci se sebe sama kvůli druhému.

Vrcholem tohoto filmového příběhu totiž není ani prozření Uriášovo, ani obrácení Petronelovo. Vrcholem je okamžik, kdy celá nebesa slaví Ježíškovo narození – tak jako je slavíme my dnes a tak jako je dnes celá nebesa oslavují s námi. Tehdy oba – Petronel i Uriáš poklekají. Uriáš, pravda, s asistencí – musí mu Petronel dopomoci. Ale ten už ví, že chce-li druhého přimět, aby poklekl, nesmí ho ze své povýšené pozice tlačit dolů, nýbrž musí napřed sám pokleknout a zezdola podat pomocnou ruku.

Můžeme se každý sám sebe ptát, zda je v nás více Petronela, či Uriáše – anebo možná kousek od obou. Hledejme stejný lék jako oni – poklekněme před jesličkami. Tam najdeme uzdravení pro oba.

Když dnes poklekáme při vyznání víry, poklekněme přitom v duchu před jesličkami, před novorozeným Božím dítětem. Poklekněme před láskou tak velikou, že se stala maličkým miminkem. Poklekněme před Bohem, který se vzdal své nevýslovné slávy, aby ji v chudobě a utrpení získal pro nás a nám ji daroval. Poklekněme před Láskou, která nemá hranic – a proto se rozhodla skrýt v hranicích malého tělíčka nemluvněte.

Přeji všem Petronelům, aby u jesliček pochopili, že ti druzí nejsou nepřátelé, které je nutno potírat, ale budoucí přátelé, které je třeba získat. A všem Uriášům přeji, aby u jesliček zažili, že je má někdo rád; a že tomu se nejde vysmívat, ale dá se proto radostně smát.


Důležité P. S.:

S překvapením zjišťuji, že jsem opět objevil Ameriku. O loňských Vánocích už někoho napadlo prakticky totéž. Ale věřte mi – nevykrádal jsem!

 

Sdílet

Komentáře

Becket Důležité P. S.:
S překvapením zjišťuji, že jsem opět objevil Ameriku. O loňských Vánocích už někoho napadlo prakticky totéž. Ale věřte mi – nevykrádal jsem!
https://karaque.signaly.cz/1612/andel-pane-2

HonzaPilař Moc hezký! Doma jsme po shlédnutí pohádky dlouho filozofovali a teologovali, ale tak hezky jsme to nedomysleli. A v kostele to zaznělo na půlnoční nebo na první svátek?

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz