Katolíci? To jsou ti, co nemají rádi koledy…

…mohlo by se o nás začít brzy říkat. Pročpak?

Nadávat na koledy v adventním čase (a letos i v závěru mezidobí) se stalo takřka folklorní tradicí. Koneckonců – není nad to, mít se nad čím pořádně pohoršit, no ne? Poslední dobou ale ke svému vlastnímu překvapení zjišťuji, že začínám být shovívavější.

Tedy aby bylo jasno: Ne, opravdu nehodlám při bohoslužbách zpívat Narodil se Kristus Pán dříve než o půlnoční (a ani nemám v plánu vytvářet adventní alternativu „Narodí se Kristus Pán, z růže kvítek vykvete nám, nám, nám, narodí se“) a s ostatním kancionálovým repertoárem to vidím podobně. Ne, opravdu nezávidím personálu obchodních center, kde koledy vyhrávají prakticky nonstop. Ne, opravdu nemám za zlé Radiu Proglas, že v adventní době nepouští vánoční písně do svého vysílání; dokonce mě to těší. Ne, opravdu si teď v adventu nepouštím ve svém volném čase koledy do podkresu.

To, co mám zvláště na mysli, jsou koledy na nejrůznějších (před)vánočních veřejných vystoupeních. Z náměstí a návsí, z podií a scén v těchto dnech zaznívá nejedna klasická vánoční „hitovka“, od Půjdem spolu do Betléma až po Tichou noc. Bývají to nejčastěji dětské či studentské sbory, které s podobným repertoárem na veřejnosti vystupují – k potěšení kolemjdoucích, k radosti a pýše rodičů a příbuzných a ke spokojenosti učitelů a veřejných činitelů, protože se takto zviditelní škola i obec. A všichni jsou spokojeni – tedy až na pár strážců čistoty liturgických dob.

Jistě; striktně liturgisticky bráno je taková koleda na počátku prosince anachronismus. A můžeme naříkat, že se připravujeme o vánoční radost v pravý čas, když ji vyplýtváme už v adventu. Můžeme si stěžovat, že nás bezbožný svět vykradl, protože koledy jsme přece vynalezli my. Můžeme nadávat, že nám takto široká veřejnost ruinuje advent a brání v jeho autentickém prožívání. A můžeme dokonce vyčítat pořadatelům koncertů a jiných programů, že nemají náležité křesťanské vzdělání a povědomí.

To všechno můžeme. Ale nejsem si tak úplně jist, že to má smysl, natož nějaký efekt. A co víc: já už se nad tím nepohoršuji.

Asi to způsobil jeden takový předvánoční koncert na kterémsi náměstí v jednom z minulých adventů. Když jsem se (jen tak na půl ucha) zaposlouchal do dětských hlásků, zaslechl jsem nikoli známá slova některé z koled o betlémském Dítěti, nýbrž cizí verše o jakémsi bílém slonu, neboť „bim bam, bim bam, už vánoční nastává čas“.

A tehdy mi zatrnulo. Opravdu jsme chtěli právě tohle? Skutečně jsme si přáli nahradit v adventě koledy písněmi, které naprosto nemají s událostí Vtělení nic společného?

Jistě, většinová společnost nemá pochopení pro jemné nuance liturgického roku. A nemohu říci, že je to čistě její vina. Budeme-li svým současníkům popisovat spory mezi křesťanským Východem a Západem, zda lze v postní době zpívat aleluja, většina z nich nad námi bude nechápavě kroutit hlavou – a sotva jim to budeme mít za zlé.

(poznámka stranou: Přátelé, bratři, ruku na srdce: kdo z nás si ty koledy s chutí zazpívá třeba takového 29. prosince? Vyčítáme světu, že nás předbíhá s koledami, ale že by se naše kostely ve vánočním oktávu otřásaly mohutným zpěvem Božího lidu, to se mi nějak nepozdává…)

Koledy jsou, obávám se, dnes jediným pojítkem mezi vánočními svátky a křesťanstvím. Už byla popsána kvanta papíru a zaplněno mnoho datových nosičů úvahami o tom, že jsou Vánoce jen převlečeným pohanským slunovratem či jiným předkřesťanským svátkem. Dost možná to poslední, co na křesťanský charakter Vánoc upozorňuje, jsou právě ony koledy. Pokud je škrtneme – co zůstane? Možná tak ještě Rolničky; a nakonec nám zbude jen „antikoleda“ o tom, že Vánoce, Vánoce přicházejí…

Ne, opravdu si nedělám iluze, že by všudepřítomné koledy po celý adventní čas měly nějaké masové evangelizační účinky. Ovšem nechceme-li, aby nám z vánočního okruhu zbyli jen bílí slonové, myslím, že bychom měli být shovívavější. A také si nemyslím, že by průměrný současník byl koncem adventu koledami příliš znechucen; jedna z nejčastějších motivací, kterou uvádějí pravidelní návštěvníci půlnočních bohoslužeb, je ta, že si chtějí zazpívat koledy.

Dopřejme lidem tu radost a buďme velkorysejší, když namísto rorátních zpěvů budou opěvovat, jak jsi krásné, Jezulátko. Staňme se skutečně, jak píše papež František, církví vycházející, která přijímá povolání »vykročit z vlastního pohodlí a mít odvahu vydat se do všech periferií, které potřebují světlo evangelia« (EG 20). Chceme-li hlásat evangelium – a běda nám, kdybychom je nehlásali! (1 Kor 9,16) – je třeba vyjít od toho, co lidé znají; tak jako Filip u etiopského dvořana, tak jako Pavel na Areopagu. Vejděme s lidmi jejich dveřmi – a vyveďme je svými.

Každý rok prožíváme Vtělení stále totéž a stále nové. Každý rok se adventem připravujeme na Kristovo narození.[1] »Každý rok afirmujeme „stejné“ Vánoce, „tytéž“ Velikonoce, a přitom se zároveň stále více „kondenzuje“ podstata (esence, Sosein) života. Každým rokem „stejně“, ale stále „plněji“, tedy osobněji (magis). (…) Čas se odevzdává Osobě, neboť osobní věčnost vstoupila do prožívaného času. Je tudíž toliko jedna Mše, jedny Vánoce a jedny Velikonoce. Postupně se sbližují liturgické mezníky. Roky se do sebe vpíjejí (prolínají) a „rok Člověka“ (α – ω) se stává jedním bodem života.«[2]

Mějme pochopení pro životy těch druhých, abychom pro ně získali Život – a abychom je získali pro Život.

[1] »Adventní doba má dvojí charakter: je to doba přípravy na oslavu Narození Páně, kdy si s úctou připomínáme první příchod Syna Božího k lidem; a zároveň je to doba, v níž vedeni touto vzpomínkou směřujeme v myšlenkách k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Z těchto dvou důvodů je doba adventní dobou oddaného a radostného očekávání.« (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 39)

[2] Altrichter, Michal: Spirituální teologie (Refugium, Olomouc 2017), str. 78