Ještě máme naději

19. 11. 2017 1:00
Rubrika: Nezařaditelné

Vyrazil jsem do Českých Budějovic. Ani ne tak proto, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý (kromě Karla Infelda Prácheňského), jako spíše kvůli Dnům důvěry, na něž jsem vytáhl část teleckých biřmovanců. A když jsme tak měli v pátek vpodvečer volno, přesvědčil jsem posádku, že se vydáme na akci „Rozsviťme demokracii“; jsemť toho mínění, že mí svěřenci by o určitých událostech z doby nedávno minulé a s přesahem do současnosti povědomí mít měli.

Ve stanovený čas 17.11 jsme stanuli na náměstí. Pod Masarykovou bustou hořelo pár svíček, ale jinak nikde nic. Začal jsem propadat beznaději; kam to s naší zemí spěje, když se necháme odradit několika kapkami deště? Ovšem stáli jsme nejspíše na špatném konci náměstí. (Má vlastně čtverec konec?) Za několik okamžiků se skutečně vynořil ze tmy průvod se svíčkami a nějakou tou státní vlajkou a moje naděje začala pookřívat.

Program začal několika projevy a proslovy. Ty hodnotit nebudu; jejich úroveň byla různá. (Přesto jsem si pár pěkných myšlenek odnesl: jako např. tu o svobodě, která umí být břemenem – někdy je rádi se sebe shodíme či naložíme na jiného, ale o co snáze ho odhodíme, o to hůře se nám získává zpátky. To na studenta gymnázia rozhodně není špatné!) To hlavní začalo až po nich.

Mluvčí vystřídala kapela, která zahrála státní hymnu a přidala některé další písně – nesměla pochopitelně chybět Ach synku, synku; a pak jsme přešli na Kryla. Hudebníci vybrali Anděla, zahráli a zazpívali první takty – a byli bez proudu. Tma na podiu, utrum se zvukotechnikou. A tehdy se to stalo.

Tedy – ono se vlastně nestalo nic. Nebo jako by se nic nestalo. Muzikanti hráli a zpívali dál, co mohli, a všichni lidé kolem zpívali s nimi. Odezpívali jsme všechny tři sloky i refrény. A já jsem se začal usmívat pod fousy – je to dobré; ještě to umíme. Ještě si Kryla zazpíváme. Ještě se nebojíme zpívat.

Byli jsme pozváni, abychom před podiem ze svíček seskládali nápis D E M O K R A C I E. A pokud někdo svíčku nemá, prý „támhle chodí Míša s košem svíček, klidně si vezměte a připojte se“. Svíčky jsme neměli – od dnešní akci jsme se dozvěděli až na poslední chvíli a nechtěli jsme trávit odpoledne obíháním města hledajíce drogerii otevřenou státnímu svátku navzdory. Vydal jsem se tedy najít svíčkonošku.

Potmě jsem ji v zástupu lidí docela úspěšně míjel. Až jsem se zeptal mladého muže, který si nesl dvě čajovky, kdeže by byly k mání. Odpověděl mi, že si s přáteli přinesli vlastní; ale jestli chci… a jednu z nich mi daroval. Jen tak, beze všeho. A zase zmizel.

Propletl jsem se tedy k rodícímu se světelnému nápisu, přičupl[*] a pokoušel se zapálit svou svíčičku. Nešlo mi to úplně snadno, jak už to tak u svíček bývá. (O tom, že jsem to nejprve zkoušel od svíčky elektrické, taktně pomlčme.) A v tu chvíli se ke mně obrátil vousatý muž vedle, usmál se na mě a vsunul mi do dlaně zapalovač. Jen tak, beze všeho. A zase zmizel.

Zapálil jsem svoji svíčku a s ní i pár dalších, co přece jen v mrholení zhasly. Zvedl jsem se a rozhlížel, komu mohu zapalovač vrátit. Už jsem toho milého vousáče neviděl. Vzal jsem si z něj příklad a poslal jsem zapalovač zase dál…

foto: © ČTK/Pancer Václav; zdroj: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/namesti-v-c-budejovicich-dnes-ozdobil-napis-demokracie/1551876

A najednou mi bylo pěkně. Lidé na sebe zase byli laskaví, aniž by z toho cokoli měli. A bylo mi jako před lety. Jako tenkrát v devětaosmdesátém – i když mi tehdy táhlo teprve na desátý rok, prožíval jsem tu dobu velice intenzivně, a na tohle si vzpomínám. Lidé tenkrát rozhodně byli laskaví a usměvaví velmi podobně. Anebo jako před šesti lety – na pohřbu Václava Havla; sice se tenkrát lidé neusmívali, ale taktní a ohleduplní byli.

A tehdy jsem si řekl – ano, ještě to umíme. Ještě není vše ztraceno. Ještě máme naději.

 

 

[*] přidřepl

Zobrazeno 1309×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz