Víra, naděje a láska

Že patří víra, naděje a láska ke křesťanství, to bychom věděli; to už se k nám doneslo a to jsme se dost možná dočetli v takřečené „Velepísni lásky“ z 1. listu Korinťanům. Co ale obnášejí tyto ctnosti, respektive tyto Boží dary? To už tak jasné možná není.

Ona totiž není víra jako víra, není naděje jako naděje a není láska jako láska. Svatý Pavel si toho byl vědom; a když píse Soluňanům, hovoří o účinné víře, obětavé lásce a vytrvalé naději. A jistě nejde jen o hromadění přívlastků v rámci stylistického obohacovávání.

Víra by tedy měla být účinná; a mohli bychom Pavlův text přeložit i jako „přičinlivá“. Ostatně ne nadarmo nás upozorňuje apoštol Jakub, že „víra bez skutků je mrtvá jako tělo bez ducha“ (Jak 2,26). Víra je vztah důvěry; a není-li vztah plodný, hyne.

Omezíme-li víru jen na čistě rozumové přitakání několika poučkám, které jsme si přečetli v kancionále, katechismu či dokonce v Písmu, jen na neslaný nemastný souhlas „jo, asi to tak bude“, který s námi nic neudělá, budeme na tom s vírou asi tak jako onen člověk, co si nakoupil plnou náruč map, autoatlasů a cestovních průvodců, pak si s nimi vyplnil police a vytapetoval útočiště sténajících, kde posléze usedl a dumal (a pochopitelně nikam nejel).

K čemu je mi mapa, když s ní nevyrazím na cestu? K čemu je mi víra, když mě k ničemu nevede?

Je-li tedy víra mapa či autoatlas, je láska autem, kterým bych se mohl na cestu vydat. A opět – ne jen tak láska ledajaká, ale láska obětavá, tedy láska, která snese námahu, láska, která se nebojí riskovat, láska, která je ochotna podstoupit nebezpečí.

Byla prý jednou jedna rodina, která měla doma nové linoleum. A na něm koberec – aby se lino nepoškrábalo. A na koberci igelit – aby se koberec neumazal. A na igelitu papundekl – aby se igelit nepotrhal… Ta rodina měla taky auto. Stálo na dvorečku pod přístřeškem, bylo pravidelně opečováváno: nárazníky naleštit, čelní sklo vydrhnout saponátem, koberečky vyluxovat, občas – ale to jenom ve velký svátek! – nastartovat motor, ale že by se někam jelo, to tedy ne; přece si autíčko nezničíme…

Láska, která se neobětuje, je jako auto, co nikam nejede. Jako motor, který běží naprázdno. Jen se tím ničí, opotřebovává, ale jediné, čeho dosáhne, je oblak smradu a skutek utek. Je třeba zašaltrovat kvalt (promiňte, zařadit rychlost) a vyrazit! Samozřejmě že je to risk – zvláště v dnešním provozu; ale jinak se nikam nedostaneme.

K čemu je mi auto, když s ním nikdy nepojedu? K čemu je mi láska, která není ochotna podstoupit sebemenší riziko?

Víra je tedy plán cesty, láska zase vozidlo, které mě to cestou veze. A co naděje?

Naděje – to je palivo. A naděje vytrvalá je naděje, která vydrží – to je palivo, kterého je plná nádrž, bohatá zásoba na dlouhou cestu.

Vyjet na cestu s prázdnou nádrží znamená nepočítat s tím, že někam dojedu. Netankovat znamená nedoufat, že vůbec někdy vyrazím; že mi moje plány a moje vozidlo k něčemu budou. Nemám-li palivo, jsou mi mapa a auto k ničemu. nemám-li naději, víra a láska mě nikam neposunou. Naděje je skutečnost víry a lásky v čase; a víc než to – naděje dává víře a lásce rozměr věčnosti.

Přeji vám všem šťastnou cestu do Božího království podle plánu víry vozidlem lásky s plnou nádrží naděje.