Proč nedávám Pána Boha na první místo

29. 10. 2017 23:54

Zní to možná překvapivě, nebo i pohoršivě; zvláště když v některých „zpovědních zrcadlech“ najdeme otázku „Kladl jsem vždy Pána Boha na první místo?“, a to obvykle v souvislosti s prvním přikázáním Desatera.


Inu – nedělám to; protože mi v tom přikázání brání. Ale popořádku.

„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ a „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ – na těchto dvou přikázáních, či možná bychom mohli říci: na tomto dvojjediném přikázání spočívá celý Zákon i Proroci – tedy veškeré Boží slovo. Všechno je shrnuto v jediném příkazu: Miluj.

Stálo by za otázku, nakolik jsme ve svém jednání či nejednání motivováni láskou. Chodíme do kostela, modlíme se, možná dokonce čteme Písmo – ale proč? Protože se to tak dělá? Protože musíme? Protože jsme tak zvyklí? Protože se to od nás očekává? Protože se bojíme, že jinak nás „pámbíček“ těžce ztresce? Anebo proto, že Boha milujeme?

A podobně: když potkáme druhého člověka, pravděpodobně mu hned na potkání nevlepíme pár pohlavků. Ale proč? Protože by mohl být silnější? Protože by nám to oplatil? Protože se to nemá? Protože by nás u toho chytli? Anebo proto, že toho druhého máme rádi?

Malá odbočka, když už byla řeč o zpovědních zrcadlech: podívejme se na kterýkoli kámen v kostelní dlažbě: jméno Boží nadarmo nevezme, jak je rok dlouhý, jedinou nedělní mši nevynechá, nikdy nikoho nezabil, neokradl, nepomluvil, necudné myšlenky se mu vyhýbají, natož pak slova i skutky… Bude kvůli tomu spasen? Nejsem si jist. Má totiž takový kostelní kámen jeden výrazný nedostatek: nedokáže milovat. Není-li tedy naše jednání vedeno láskou k Bohu a k člověku, jsme na nejlepší cestě stát se kostelními balvany.

Zpět tedy k onomu přikázání lásky: jsme povoláni milovat celým svým srdcem – tedy veškerou svou touhou, vší láskou, které jsme schopni; celou svou duší – tedy celým svým já, vším, čím žijeme, čím se pohybujeme, čím jsme; celou svou myslí – tedy ve všem, co naše vědomí zahrnuje, pro co se rozhodujeme, jak smýšlíme, co říkáme, jak děláme.

Postavíme-li Boha na pomyslnou první příčku jakéhosi žebříčku hodnot, ocitáme se ve velkém nebezpečí, že z něj uděláme – právě jen tu položku na žebříčku. Sice první, ale přece jen jednu v pořadí.


Umístím-li Boha sem,

znamená to, že sem už nepatří?

A sem?


Nebo sem?

Natož pak sem?


Či snad sem?

A sem už vůbec ne?

 

Je velkým rizikem, že takto dobrého Boha vytěsníme ze všech hodnot ostatních. Následek? Věnujeme Bohu jednu hodinu jednoho dne v týdnu, kterou nějak přetrpíme; a máme hotovo, splněno, odfajfknuto. A pro zbylých 167 hodin už Pána Boha nepotřebujeme. Najdeme si svých pět až deset minut denně, které obětujeme modlitbě, a pro zbytek dne máme od Pána Boha pokoj. Jako by do těch ostatních hodnot nepatřil…

Proto nechci klást Boha na první místo v pořadníku. On totiž není „jsoucno mezi ostatními jsoucny“[1]. Má-li mít Bůh své místo, pak jedině jako míra, jako etalon, který určuje pořadí na onom žebříčku. A všechno v něm uspořádávám právě s ohledem na Boží království – nakolik mě k němu to či ono vede, nakolik mi to či ono k němu dopomáhá. Všechno je stvořeno pro člověka a člověk všeho užívá natolik, nakolik mu to pomáhá ke chvále Boží a ke spáse duše.[2]

Jak ale mohu zároveň milovat Boha „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí“, a přitom milovat svého bližního a dokonce sám sebe? Neprotiřečí si to? Čím budu milovat člověka, patří-li celé mé srdce Bohu?

Opět se vracíme ke stejnému problému: jako bychom si zkoušeli lásku rozparcelovat. Toto patří Bohu, toto bližnímu. Něco pro „pámbíčka“, něco pro dušičku, něco pro lidičky…

 

Přesně takhle to v lásce k Bohu není! Láska k Bohu není „výsek“ lásky. Rozhodně tomu není tak, že bychom milovali Boha levou srdeční komorou a člověka pravou; ponechme Kollárovi „jednu vlasti půlku, druhou Míně“[3]. Láska k Bohu je mírou lásky k člověku. Jak říká sv. Bernard, vrcholem lásky je milovat Boha pro něho samotného a člověka pro Boha.[4] Pokud by v tomto diagramu měl mít Bůh nějaké místo, byl by papírem, na němž je tento diagram nakreslen.

Milujeme totiž proto, že jsme milováni. Bůh nás miloval jako první, jak připomíná sv. Jan: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.“ (1 Jan 4,19) A právě proto si Bůh může dovolit nám přikázat, abychom milovali, jakkoli to zní absurdně: milujte, protože jste milováni. Přikázání lásky nám připomíná, že jsme milované Boží děti. Druhého člověka milujeme, protože ho Bůh napřed miloval, jako si napřed zamiloval nás. Protože v něm vidíme Boží dítě, jaké vidíme i v sobě. Protože v něm ctíme Boží obraz, k němuž byl stvořen, stejně on jako my.

Ale dosti o tom. Láska má více záležet ve skutcích než ve slovech. A láska nečeká na příležitosti – ona je vytváří.

 

P. S. Sluší se přiznat inspiraci: článek na str. 2–3

 

[1] Srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles 34

[2] DC 23

[3] Ján Kollár, Slávy dcera, I,120

[4] Srv. sv. Bernard, De diligendo Deo, IX,26–X,27; in: Raniero Cantalamessa: Erós a agapé

Zobrazeno 4081×

Komentáře

dromedar

"když potkáme druhého člověka, pravděpodobně mu hned na potkání nevlepíme pár pohlavků. Ale proč? ... Anebo proto, že toho druhého máme rádi?"

Vy cizí lidi na potkání vážně nepohlavkujete *proto, že je máte rádi*? Divný lidi.

Marie Srnská

díky moc za článek

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz