Těšte, těšte můj národ!

7. 12. 2016 0:00

– praví váš Bůh. (Iz 40,1)


Kdy už si to konečně uvědomíme, že křesťanství je skutečně radostná zvěst? Že hlásání evangelia má být pro nás i pro druhé potěšením, nikoli poděšením? Že bázeň před Hospodinem není hrůza a děs, nýbrž úcta a respekt k Bohu, který je Deus semper maior – Bůh vždy větší? Že strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání (1 Jan 4,18)?

Dnešní dobrý světec – svatý Mikuláš – by mohl vyprávět, kolikrát si z něj lidé dělají strašáka. A když ne z něho, tedy z jeho folklorního doprovodu. Už jsem zmínil případ, kdy chtěla malá holčička raději odejít s čerty, protože „maminka ji bije a tatínek bumbá“. O dalším takovém jsem se dočetl (přiznávám, v autobuse přes rameno) v jiném periodiku. Autorka sloupku – narychlo zaskakující coby čertice – popisuje matku, která vychrlila na mikulášskou sestavu podrobný výpis z trestního rejstříku svého tříletého synka a jedním dechem dodala, že si ho tedy bude muset čert odnést. (Teto čerte, a mohl bych si vzít i morče? zeptal se poté chlapec…) Podle mého soudu vcelku trefně dotyčnou rodičku redaktorka přirovnala k přežvýkavci se čtverým žaludkem. Souhlasím – a to ze dvou důvodů.

Rodič, který vydá svoje dítě napospas cizímu strašidlu, prokazuje především selhání výchovy. Vážení rodiče, jestliže na dítě 364 dní v roce kašlete, ten jeden večer hrůzy to nenapraví. A jestli je vychováváte jen strachem z trestu – ať už pozemsky tělesného nebo pekelného – nedivte se, že vaše snaha nestojí za nic. Co takhle raději vychovávat dobrým příkladem? Jistě, je to o dost náročnější. Ono to není tak snadné, když chci svým dětem ukázat, že prokazovat dobro druhým, milovat Boha i člověka stojí za to, stojí to i za určitou námahu, a třeba i za určitý sebezápor, určitou snahu, určitou ochotu něco si odříci… To radši uděláme v zastoupení bu-bu-bu a máme zhruba na týden pokoj, že?

Jo, kéž by ten pokoj byl. Ono se pak není čemu divit – a psychiatři s pediatry na to opakovaně upozorňují – když se pak plní ordinace nechápajícími rodiči a jejich dětmi s nočními běsy, nočním pomočováním, zárodky neuróz, úzkostných poruch… Nedivte se. To dítě se bojí jinak než vy. Nakolik si pamatuji na hodiny vývojové psychologie, dítě v předškolním věku není schopno dokonalého rozlišení mezi fikcí a realitou. Ostatně vy byste se možná taky děsili, kdyby u vašich dveří zvonili šílení manažeři rozdávající výpovědi na potkání, že? A asi by vás taky nemile překvapilo, že vaše potomstvo to ponechává zcela v klidu, že?

Domov – nakolik tomu slovu rozumím – by měl být místem bezpečí, lásky, přijetí, bazální důvěry a jistot. Ovšem jestli místo bezpečného útočiště rodičovské náruče nabídnou ti, na které se ten malý lidský tvoreček dosud bezvýhradně spoléhal, nepochopitelná slova zrady „no, já nevím, čerte, on dost zlobil…“ – o jakém domově chceme hovořit?

Zajisté, můžete mi oponovat, že coby celibátník z povolání nevím nic o výchově dětí, tudíž vám do ní nemám co mluvit. Budiž. Ale jako katolický kněz si vyhrazuji právo mluvit do toho, když jsou ze světců a světic Božích vytvářeny znetvořené karikatury.

Svatý Mikuláš je světec, který proslul za svého života láskou k Bohu i k lidem, který se štědře staral o lidi v nouzi, o chudé, potřebné, nepatrné… kterému zvlášť – jak nás hagiografové ujišťují – ležela na srdci spása těch maličkých. Byl to laskavý biskup, který nezapomínal na svůj svěřený lid. Byl to živoucí příklad tělesného i duchovního milosrdenství.

Buďte, prosím, tak laskavi a nedělejte mi z tohoto světce jakéhosi nebeského policajta, či spíše dozorce v polepšovně, který přichází jednou za rok zatnout tipec nezvládnutým dětem. A prosím pěkně, už vůbec z něj nedělejte jakéhosi „psovoda zlých duchů“, který pouští svoji pekelnou smečku na toho, kdo nemá dostatečně čisté svědomí! Tohle světci nedělají.

Aby bylo jasno, nehodlám škrtnout čerta z Mikulášova doprovodu. On tam má svoje nezastupitelné místo – ovšem pod jednou podmínkou: že ty řetězy, kterými chrastí, aby si v pubertální nejistotě upevnil ego strašením maličkých, ponese na svých rukou/pařátech: na znamení toho, že ďábel je spoután (Zj 20,1–3), že – řečeno se sv. Augustinem – je od Kristova příchodu na svět jako vzteklý pes na řetězu; může štěkat, může se lísat a vtírat, ale pokousat může jen toho, kdo se jím pokousat dá, kdo se k němu přiblíží. (De civitate Dei 20,8)

Milé děti, pokud se vás někdo bude snažit přesvědčit, že výsledkem návštěvy svatého Mikuláše je reálné nebezpečí, že vás odnese čert, beze všeho ho mým jménem kopněte do kotníku – a dosáhnete-li výše, klidně i třeba… třeba do čéšky. Nebojte se. I když nemáte čisté svědomí, moc bych vám přál, abyste místo chřestění řetězů raději znovu zaslechli slova dnešního evangelia o dobrém Pastýři, který má větší radost z jedné zatoulané ovečky, kterou znovu našel, než z devětadevadesáti těch, které nezabloudily. Vždyť je přece psáno: Je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých. (Mt 18,14) Nebojte se – a nenechte se vyděsit. A když nebudete vědět, jak volat k Pastýři, který podle slov proroka Izaiáše „svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém náručí je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,11), poproste svatého Mikuláše, ať se za vás přimluví, ať volá místo vás. On se určitě bude modlit za vás a Bůh vaši i jeho prosbu vyslyší. To bude nejlepší způsob, jak oslavit svátek svatého Mikuláše.

Zobrazeno 1788×

Komentáře

martini-maria

Presne, a kdybych mela cas, napisu, jak se "slavi" na ceskych zakladkach...des...

Anežka-m

perfektní :-)

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz