Buď zdráva, milostiplná!

Kdysi zamlada, snad někdy poté, co jsem poprvé (a možná i podruhé a potřetí) prožil slavnost Neposkvrněného početí, mi začalo vrtat hlavou evangelium, které se o této slavnosti čte. To už jsem věděl, že 8. prosince neslavíme početí Ježíšovo, nýbrž Mariino, že „neposkvrněné početí“ neznamená totéž co „panenské početí“, že zde nejde o sexualitu, ale o prvotní hřích, že… no prostě jsem se cítil povznesen nade všechny ty populární omyly a zmatky.

Proč tedy ale církev vybírá pro tuto slavnost zrovna evangelium o zvěstování? To se přece čte 25. března, tedy devět měsíců před Ježíšovým narozením. Proč se nevybrala nějaká vhodnější perikopa, například Magnificat nebo jiný mariánský text? Vždyť takhle v tom lidem opravdu děláme zmatek.

Postupem času mi trochu začínalo svítat. Není to tak špatný výběr. Začněme třeba tím, že se zamyslíme nad andělovým pozdravem: „Buď zdráva, milostiplná!“ Anebo – chceme-li – můžeme ho překládat také „Buď zdráva, milostí zahrnutá,“ nebo doslovněji z řeckého „Χαῖρε, κεχαριτωμένη“: „Raduj se, omilostněná!“

Ten zvláštní slovesný tvar v archandělově pozdravu je slovesný čas předpřítomný neboli perfectum. Vyjadřuje skutečnost, která se stala v minulosti, ale její následky stále trvají – asi jako anglický present perfect. A evangelista Lukáš – asi nejlepší řečtinář mezi svatopisci – jej jistě nezvolil náhodou. Maria tedy byla obdařena milostí, a tato milost v ní stále trvá, zůstává, nezmenšuje se, neztrácí, neubývá… Právem tedy sv. Jeroným položil základ překladatelské tradice spojením „plná milosti“ – Maria je milostí obdařená v plnosti.

Něco takového se nestalo od stvoření světa, resp. člověka. Byli to první lidé, kteří dostali od Stvořitele všechny myslitelné nadpřirozené dary – a byli to první lidé, kteří o tyto dary přišli. První člověk byl vybaven dokonalou svobodou, tedy i svobodou rozhodnout se pro Boha – nebo naopak proti Bohu. Této svobody zneužil rozhodnutím proti Bohu. Starověcí patres tuto smutnou zkušenost první lidské generace popisovali takto: „Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. Po pádu člověka obraz zůstal, ale podoba se zatemnila.“ Teologové tuto událost nazývají prvotním hříchem.

S těmito dary ztratili lidé také možnost předávat tuto milost svým dětem. Jako když sfoukneme svíčku – nejenže sama nesvítí, ale už také žádný další knot nezapálí. Další generace přicházely na svět jako Boží obrazy nepodobné svému originálu. Bůh stvořil člověka jako „korunu stvoření“ – a člověk toto výsadní postavení ztratil. Bůh nestvořil člověka ke smrti, ale k životu – a do světa vstupuje lidská smrtelnost. Bůh stvořil člověka jako dokonalou bytost – a člověk ztratil vládu sám nad sebou. Bůh stvořil člověka jako svého partnera – a člověk tento partnerský vztah narušil. A této situaci, do níž přicházejí lidé na svět, říkáme dědičný hřích, nebo lépe dědičná vina. Je to situace člověka bez milosti.

Maria je milostí naplněná, jak o ní prohlašuje archanděl Gabriel. Proto o ní věříme a vyznáváme, že byla od počátku své existence obdarována všemi myslitelnými Božími dary – tak jako první lidé na počátku lidských dějin. A proto o ní říkáme, že byla počata bez poskvrny dědičného hříchu. Proto ji odedávna nazýváme „novou Evou“.

katedrála Santa María la Real de la Almudena, Madrid

To by mohl být dobrý důvod, proč o dnešní slavnosti čteme evangelium o zvěstování. Ale není to důvod jediný. Právem bychom se mohli ptát – ale k čemu to? Proč byla Matka Boží takto vyznamenána? A třeba by se nám – právě v souvislosti s dnešním evangeliem – začala vtírat myšlenka, že to s tím Mariiným souhlasem, o kterém také slyšíme, nebylo tak úplně slavné. Vždyť ona byla zvlášť vybavená pro to, aby tento souhlas dala, tak proč ji za to nějak zvlášť oslavovat. Vždyť ono se zdá, že u člověka natolik zahrnutého Boží přízní není ten souhlas plně svobodný…

Právě naopak.

Hřích má také tu vlastnost, že omezuje lidskou svobodu a lidskou schopnost zcela svobodného rozhodování. Sami víme, jak je to s rozmýšlením pod nátlakem, ve stavu nesvobody, když na nás tlačí bolest, trápení, výhrůžky, nejasnost, časový stres…

Přesně tohle Bůh nechtěl. Bůh nestál o poslušné přikyvování loutky či otroka, který přijímá jeho plán spásy z nezbytnosti či z donucení. Bůh chtěl, aby člověk spolupracoval na díle spásy. Jak píše sv. Augustin: „Ten, který tě stvořil bez tebe, tě bez tebe nespasí.“ (Serm. 169,11,13) Bůh stál o zcela svobodný souhlas. A měla-li Maria říci svoje »ano« Božímu plánu, Boží vůli, měla-li souhlasit zcela svobodně, věnoval jí Bůh svobodu Božího dítěte – svobodu člověka bez hříchu a viny.

Tu strnou nebesa i země.
Proud času stanul přetajemně,
ustaly strom i tráva růst,
své vody zastavila řeka.
Jak Bůh, tak celý vesmír čeká
na slovo, slůvko z jejích úst.

(Václav Renč: Popelka Nazaretská)

Evangelium o zvěstování, které dnes čteme, není jen teologickým podkladem pro nauku o Mariině neposkvrněném početí. Ono je také názornou ukázkou toho, jak se tato milost, Panně Marii věnovaná, projevuje konkrétně a reálně v konkrétním a reálném lidském životě – životě Mariině a životě Ježíšově.

kostel Zvěstování Páně, Olomouc

Bůh se zamiloval do lidské svobody, protože touží po svobodném člověku. Touží po člověku jako po svém svobodném partnerovi v dialogu. Proto tak obdarovává člověka – ne aby ho znesvobodnil, nýbrž aby ho osvobodil. Zahleďme se a zaposlouchejme do slov tohoto evangelia, abychom poznali, jak vede se svým Tvůrcem a Spasitelem dialog člověk, který na svět přišel svobodný.