Jeho milosrdenství je věčné!

20. 11. 2016 23:57
Rubrika: Nezařaditelné | Štítky: jubileum , milosrdenství

Jubilejní rok Božího milosrdenství se chýlí ke konci, zbývají z něj poslední minuty a já se snažím utřídit myšlenky, které mě v souvislosti s ním napadají.


Když papež František toto jubileum krátce po loňských Velikonocích vyhlásil, bylo to pro mě radostným překvapením – ovšem nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, jak mám tento svatý rok chápat. Pak jsem přečetl fascinující text buly Misericordiae vultus – a pochopil jsem.

Byl jsem tehdy jáhnem a tento papežův text se pro mě stal inspirací pro sérii promluv. (Dokonce jsem tenkrát vnesl do liturgie jistý „demokratický prvek“ – zeptal jsem se přítomného Božího lidu, jestli by chtěli, abych je v několika následujících týdnech vždy o jáhenských kázacích pondělcích s tímto textem seznámil. Většina zvedla ruku, že je pro.) A téma milosrdenství pro mě bylo klíčovým, vůdčím motivem i v mnoha dalších kázáních.

Papežův text a samotný obsah jubilejního roku byl pro mě inspirací i při přípravě primice. To díky němu jsem se rozhodl slavit svou první eucharistii s formulářem votivní mše »o Božím milosrdenství«. A se souhlasem biskupství jsem využil na primičních obrázcích logo Jubilea, krásné ve své jednoduchosti. Pravda – v době mého svěcení a primice ještě oficiálně tento svatý rok nezačal, ale již probíhaly přípravy a začalo se o něm intenzivně hovořit a přemýšlet. A já jsem byl velice vděčný za to, že oficiální zahájení se připravovalo na dobu mého novokněžského roku.

 

Jako kněz jsem se potkal s nejrůznějšími situacemi a lidskými bolestmi a trápeními. K nim se přidaly zkušenosti z předchozí jáhenské i laické služby. A bylo mi zřejmé, že tyto bolesti a trápení, tyto smutky a úzkosti, stejně jako radosti a naděje všech lidí dnešní doby musí být i mými radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi – jak jsem si už kdysi předsevzal, když mě uchvátil začátek koncilní konstituce Gaudium et spes. A nikoli náhodou souvisel začátek Jubilea s padesátým výročím Koncilu.

Poznal jsem, že mezi lidmi – ať už patří k církvi nebo k ní mají tu více, tu méně daleko – je pořád příliš mnoho falešných představ o Bohu. Pořád má příliš mnoho mých bratří a sester zafixovanou ideu Boha coby vesmírného policajta, účetního našich hříchů, počtáře vin. Stále je příliš mnoho lidí soustředěno na hřích a hřešení – až se z toho stává jakási podivná fascinace zlem, zlem vlastním i cizím. Stále bují mezi lidmi farizejství, které redukovalo duchovní život na zákonické plnění přikázání – v mnoha případech (a v mnoha obskurních iniciativách se sektářskými rysy) s omezením na jedno či dvě přikázání nejpopulárnější. Stále se v církvi projevuje jakýsi latentní jansenismus, který se nám snaží vsugerovat určitou „theofobii“ – zvrhlou, zvrácenou karikaturu na dar bázně před Hospodinem; a tento jansenismus s sebou až příliš často nese posedlost vlastní „čistotou“ neoddělitelně spojenou s pohrdáním těmi „nečistými“. Stále se příliš často dupe na nalomené třtiny a plive na doutnající knoty. Stále se v našem hlásání zaměňuje radostná zvěst evangelia za systém zákazů a příkazů – „tohle musíš, tohle nesmíš, a to je podstatou křesťanství“. (Nevěděl jsem, zda se mám smát, nebo plakat, když jsem na jednom významném poutním místě na velikonoční nástěnce našel palcové titulky o Pateru církevních přikázání, ale zprávu o tom, že Kristus vstal z mrtvých, jsem hledal marně.) 

Lidé se bojí zpovědi – nehledají v ní setkání s Božím milosrdenstvím, ale jakýsi podivný trestní proces. Proč? Anebo – možná ve snaze minimalizovat ponižující efekt tohoto procesu – z ní dělají tak formální a vyprázdněnou záležitost, že si snad, jak se zdá, ani možnost takového setkání nepřipouštějí. Proč? Lidé se bojí i dalších svátostí – až příliš mnoho úzkostných, zraněných křesťanů stále ještě nechápe eucharistii jako pokrm na cestu životem, ale jako bonbónek za odměnu pro hodné dětičky. Proč? Lidé se bojí, že si Boží milost nezaslouží, že si nezaslouží odpuštění, že si nezaslouží přijímání… Proč?

Proč tomu tak je? A co jsem já udělal pro to, aby tomu bylo jinak?

Tyto zkušenosti mě skálopevně přesvědčily o tom, že je třeba mluvit o Božím milosrdenství, že je třeba hlásat radostnou zvěst o milosrdném Bohu, že je třeba ukazovat na Krista, který je „tváří Otcova milosrdenství“ (MV 1). A navzdory těm, kdo prý ze slov o milosrdenství dostávali kopřivku, jsem skálopevně přesvědčen, že o Božím milosrdenství nebylo, není a nebude řečeno nikdy dost. „De misericordia numquam satis!“ Skálopevně jsem přesvědčen, že je třeba neustále zdůrazňovat: Boží milosrdenství je zdarma. Nezasloužíme si ho – no jistěže ne! Ale my si ho nejenže nemůžeme zasloužit; my si ho nemusíme zasloužit! Skálopevně – v pevném spojení s Petrovou skálou.

Děkuji dobrému Bohu, že jsem mohl v tomto jubilejním roce navštívit Řím a projít svatými branami. A zvláště děkuji za velmi milé překvapení, které mě čekalo na zpáteční cestě. Těsně před odletem jsem na římském letišti Fiumicino našel letištní kapli – a s velikým překvapením zjistil, že vchod do ní je jubilejní svatá brána.

Děkuji mu také, že jsem poslední čtvrtrok mohl prožít jako kněz „na dohled“ od jedné z jubilejních bran v mé diecézi, že jsem k ní mohl putovat sám i s druhými, že jsem v ní mohl stále znovu a znovu a znovu děkovat za Boží milosrdenství, které mi dobrý Bůh projevuje znovu a znovu a znovu.(A velice mě těší, že Svatý otec svěřil biskupům pravomoc otevírat jubilejní brány ve svých diecézích; krom jiného i proto, že tak také dává najevo, jak chápe svou službu římského biskupa ve společenství s ostatními nástupci apoštolů.)

Děkuji mu také za obě poutě do Krakova – národní v květnu i světovou na červencovém setkání mládeže. Mohl jsem je obě prožít jako kněz i jako křesťan a člověk. A především děkuji za všechny lidi, kterým jsem mohl tlumočit slova Svatého otce o Božím milosrdenství – a kteří na ta slova reagovali „takhle jsem o tom nepřemýšlel, tohle mě ještě nenapadlo“.

Jubileum Božího milosrdenství se chýlí ke konci – ale rozhodně nekončí samotné Boží milosrdenství. Jak jsme zpívali v hymnu tohoto svatého roku: „In aeternum misericordia eius – jeho milosrdenství je navěky!“

Jak dnes řekl Svatý otec František: „Pravá brána milosrdenství, kterou je Kristovo Srdce, zůstává otevřena.“ Dokud potrvá Boží milosrdenství k nám lidem – dokud potrvá ke mně, chci o něm mluvit, chci ho hlásat, v případě nouze i slovy, chci jím žít. Kéž mi milosrdný Bůh přitom pomáhá.

Zobrazeno 11148×

Komentáře

An09

Krasne dekuju..

suposlav

Skvělé! Díky Bohu za Jeho milosrdenství i Tobě za tato slova!

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz