Patron černého humoru a letních grilovaček

11. 8. 2016 1:19

Příběh svatého Vavřince je vcelku dobře znám. Ovšem několik nenápadných drobností by stálo za bedlivější pozornost…


Jáhen Vavřinec byl bezpochyby člověk se smyslem pro humor. Přivést před prefekta zástup chudých, nemocných a vůbec potřebných a jakkoli handicapovaných se slovy „toto jsou skutečné poklady církve“ je skutečně kvalitní žert – byť hlavního aktéra stál život dosti krutým způsobem.

Ale zdá se, že Vavřince humor neopouští ani na smrtelném roštu. Jak jinak lze vysvětlit jeho žádost „z této strany jsem už dost propečen, radši mě obraťte“? A když ho konsternovaní popravčí poslechnou, odchází začas ze světa s posledními slovy vskutku neobvyklými: „Už jsem dost propečen po obou stranách; můžete jíst.“

Vraťme se ale k oné události s chudými. Vavřinec tehdy dostal dosti neobvyklou nabídku: namísto obvyklého „obětuj (císaři a jeho bohům, tedy zapři Krista) – nebo zhyň“ slyšel cosi jako „vydej poklady církve – nebo zhyň“. Zdá se, že ani soudní systém císařského Říma nebyl imunní vůči korupčním pokušením.

Vavřinec si tehdy vyžádal několik dní na přípravu, a dostal je. Nelenil, shromáždil veškerý dostupný majetek, který mu římská církev svěřila – a do posledního asu jej rozdal. Ve stanovený termín pak přivedl příjemce této podpory před soudní tribunál – a dál už to známe.

Možná nás při četbě či poslechu tohoto příběhu napadá: Jo, to je dobrý způsob, jak zašantročit peníze a jiné movité majetky. To bych udělal taky – než to má uchvátit erár, ať to radši poslouží potřebným. Šikovný člověk, tenhle Vavřinec…

Jenže tahle úvaha má jednu slabinu: ti obdarovaní přišli s Vavřincem před soud. Přišli tam, kde jim hrozil trest – pokuta, věznění, mučení, smrt… A přesto přišli. Jakto? Proč?

Vysvětlení mě napadá jediné: oni Vavřincovi věřili. Oni ho znali. Oni věděli, že se na něj mohou spolehnout. Oni si s ním totiž nebyli cizí. To nebyl dav, který se dal koupit za jednorázovou almužnu; to byli lidé, kteří byli zvyklí očekávat od jáhna Vavřince laskavé zacházení a pomoc v jejich trápeních, smutku a úzkostech. Zjevně k nim Vavřinec nepřicházel s hmotnou podporou poprvé; zjevně mu na nich záleželo. Ne, jednorázovou almužnou si lze koupit řvoucí tlupu rabujících, ne však zástup chudých ochotných následovat svého dárce jako ovce na porážku.

Vavřinec nerozděloval peníze proto, že je chtěl ulít, ukrýt, znepřístupnit státní (či prefektově) pokladně. A nedělal to ani proto, aby si získal pověst dobrodince nebo aby polaskal své křesťanské ego – podívejte se na mě, jaký jsem skvělý a dokonalý; dávám almužnu, heč! On dával proto, že byl zvyklý dávat; ne s pohrdáním, ale s úctou a s radostí, vždyť „radostného dárce miluje Bůh“ (2 Kor 9,7). Pro něj ti chudí a potřební, hladoví a zmrzačení, bez domva a bez naděje nebyli nástrojem, ale cílem. Na nich především mu záleželo, a oni to věděli – a proto šli za ním třeba až na smrt.

Když předstupoval Vavřinec před prefekta se zástupem ubožáků a řekl: „Toto jsou skutečné poklady církve,“ myslel to vážně. Smrtelně vážně. On v každém z nich viděl poklad, v každém z nich viděl trpícího Krista, v každém z nich viděl Boží obraz, Boží dítě. A oni to věděli – a proto šli za ním.

Kéž se za nás svatý Vavřinec přimluví, abychom v těch, jimž jsme posláni pomáhat, neviděli nástroj, ale cíl. Abychom v každém člověku, který potřebuje naši pomocnou ruku, viděli poklad. „A kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21)

Zobrazeno 1207×
Autor blogu Grafická šablona signály.cz