Jak jsem potkal anděla

5. 8. 2016 23:55
Rubrika: Nezařaditelné | Štítky: WYDpribeh , krakov2016

Stalo se to v Krakově v úterý 26. července 2016 přibližně v 17 hodin. Ale popořadě.


 

Když se mi onoho dne kolem druhé hodiny odpolední podařilo vystát frontu na oběd a překvapivě dobře se najíst, vydal jsem se na českou základnu poshánět nějaké informace stran zahajovací mše svaté. Tedy ne že by to samo o sobě byl špatný nápad; jen poněkud časově náročný, a to zvláště tehdy, máte-li povícero známých, s nimiž se chcete či prostě musíte zastavit alespoň na pár slov.

Nakonec jsem se prozdravil, proklábosil a provysvětloval až k takřečenému „liturgickému stánku“. Zde jsem vznesl dotaz, zdali jsou známy nějaké informace ohledně oné zahajovací mše. Dozvěděl jsem se, že známo není v podstatě nic, snad jen to, že si mám vzít albu a štolu nejspíše bílé barvy, že mám být na místě nejlépe hodinu předem a že mám nejvyšší čas, abych vyrazil, pokud se tam opravdu chci dostat – na rozdíl od řady českých spolubratří, kteří to vzdali předem a rozhodli se koncelebrovat na „alternativní“ české mši téhož dne večer.

No dobrá; ale co znamená být „na místě“? Park Błonia nepatří k nejmenším a z miniatury na plackartě se umístění předpokládaného kněžského sektoru, natož pak přístupové trasy dalo spíše jen s obtížemi vytušit než vyčíst. Když mi však odpovědí bylo jen rozpačité krčení ramen, spolkl jsem (nikoli naposledy) další otázku, k čemu že vlastně ten „liturgický stánek“ máme, a vydal jsem se ke stanovišti hromadné dopravy.

Štěstí se na mě začalo usmívat, protože mimořádný posilový spoj speciální linky přijel zanedlouho a dokonce ani nebyl přecpaný. Zahloubal jsem se tedy cestou do minimapy Krakova a pokusil jsem se odhadnout nejvhodnější cestu ke kněžskému sektoru. Nebo alespoň do parku Błonia.

Štěstí se usmívalo i nadále, protože jsem z vedlejších sedadel zaslechl pár českých vět a mohl jsem se bez větších potíží doptat, kudy nejlépe na onu mši. Nechal jsem si poradit a vystoupil jsem u Mezinárodního konferenčního centra. Pak už mě směřovaly zástupy lidí mířící stejným směrem.

Potíž nastala o křižovatku dál; zástupy se dělily a vydávaly různými směry a ulicemi – pochopitelně podle příslušných sektorů. Jenže pro kněze nikde žádná směrovka, žádná nápověda, žádná navigace. Co teď? Jedno špatné odbočení a ocitnu se na opačné straně areálu, odkud se už na patřičné místo neprobojuji. Vsadil jsem tedy všechno na jednu kartu a vydal jsem se k severu.

Čas mezitím neúprosně běžel dál. Když jsem se konečně ocitl na kraji parku s vyhlídkou na hlavní pódium, odbila sedmnáctá a k dosažení cíle mi zbývala necelá půlhodinka. Nevzdávej to, chlapče! Jsi kousek od cíle, řekl jsem si a lámanou staroslověnštinou (při nejlepší vůli nemohu poctivě nazvat své komunikační pokusy polským jazykem) jsem oslovil staršího kněze, kráčejícího přibližně mým směrem. Naštěstí slovo „koncelebrace“ zní docela mezinárodně.

Oslovený kněz se zatvářil rozpačitě a zapochyboval. K pódiu zbývá ještě půl kilometru napříč sektory a koridory, mše začíná za půl hodiny… Nechce mi brát naději, ale nevidí to reálně. Mohu to zkusit, ale… Pokrčil rameny a šel dál, zjevně rozhodnut nekoncelebrovat.

A tehdy jsem potkal anděla. Vzal na sebe podobu mladé Polky v modrém tričku dobrovolníka a šel přibližně mým směrem. Sebral jsem odvahu a zbytky vzpomínek na polštinu a vypravil jsem ze sebe několik slovansky znějících zvuků, které měly vyjadřovat otázku: „Mogę mówić po angielsku?”

Naštěstí ano. Dali jsme se do řeči anglicky a já jsem se zeptal na možnost koncelebrace. Také moje nová průvodkyně se zatvářila rozpačitě a podívala se na hodinky, ale pak rozhodně prohlásila, že to zkusíme. A začala se ptát – a jako oficiální činovník měla rozhodně lepší šance doptat se k žádoucímu výsledku.

Vcelku vzato nikdo tázaný si nebyl moc jist. Ale posílali nás, ať se ptáme dál a dál – a v důsledku nás přesouvali stále blíže a blíže k pódiu. A tak jsme prošli nejrůznějšími kontrolními či neprůchodnými místy, překonali bariéry a zábrany a cestou si povídali. Průchody se nám otevíraly – jako tenkrát Petrovi v Jeruzalémě cestou ze žaláře.

A najednou jsme byli u vchodu do kněžského sektoru, kde se mě ujali jiní pořadatelé a uvedli mě na žádoucí místo mezi ostatní kněze. Stihli jsme se jen narychlo rozloučit, popřát pěkné světové setkání a poděkovat – tedy především z mé strany. A můj anděl zmizel.

Až později mě napadlo, že jsem se nezeptal na jméno. Ale kdoví, možná bych se ho ani nedozvěděl; to andělé neradi prozrazují. Vím jen, že přijela přednedávnem ze Španělska, že pochází od Opole, má psa a kdysi dobrovolničila kdesi v Indii. Už jsem ho/ji od té doby nikdy neviděl.

Tu mši jsem obětoval za ni. Dobrý Bůh to ví.

„Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla…“ (Sk 12,11)

Zobrazeno 1672×

Komentáře

Jasminecka

Blahopřeji :)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz