»Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“« (Jan 15,9–11)
Tak kratičké je dnešní evangelium – a stěží se k němu dá něco dodat; v těch několika málo slovech je řečeno všechno. „Zůstaňte v mé lásce“ – nic víc, nic míň. A cestou je opět láska; vždyť Ježíšovo přikázání je přikázání lásky (Jan 13,34; 15,12).
Láska – a radost. Boží radost v nás a naše radost v plnosti jsou součástí Božího plánu s námi. Jsme povoláni k radosti, i když se nám to mnohdy nezdá. Povolání člověka není povolání k bídě, povolání k bolesti, povolání k utrpení, ale povolání k radosti.
Jak často se stává, že se za radost stydíme! Jako by ani nepatřila k životu křesťana. Jako by se k němu hodily spíše – řečeno s klasikem – „čerň, co obvykle se nosí, úrodně rozvodněné oči, tvář příslušně sklíčená a další formy, projevy, druhy smutku“.
Nepřipravujeme se o něco? Člověk, který se umí radovat, totiž také umí být vděčný. A vděčnost je základní postoj křesťana – ne nadarmo říká sv. Ignác z Loyoly, že nejohavnějším hříchem je nevděk; a ne nadarmo to největší slavení, které v církvi můžeme prožívat, nese jméno díkůvzdání – řecky eucharistia.
Žalostný je pohled do kostelní lodi, jejíž osazenstvo se tváří, jako by ukusovalo citron a prožívalo extrakci zubů moudrosti. Člověku by se skoro zachtělo dát za pravdu onomu filosofovi, který by prý věřil křesťanům, že jsou vykoupeni, jen kdyby vypadali vykoupeněji. A člověku by se skoro zachtělo volat slova písničky Jiřího Dědečka:
Usměj se na mě, usměj,
ať je ten svět míň hnusnej…
– a o to více potěší, když jakousi uniformní chrámovou ponurost projasní úsměv.
Čím oslovíme ty druhé spíše? Zármutkem, sklíčeností, kyselými výrazy, pohledem těch, jimž uletěly včely – anebo radostí vykoupených, radostí Božích dětí, radostí těch, kdo vědí, že mají za co děkovat? Ano, jsme si vědomi svých pádů a kolapsů, svých hříchů a vin. Ale neměli bychom si být vědomi také toho, že Boží láska je větší než naše schopnost hřešit? My přece máme proč se veselit a radovat, poněvadž jsme byli mrtvi, a zase žijeme, ztratili jsme se, a jsme nalezeni. (srv. Lk 15,32)
jestli ono to nebude tím, kolik let se hlásalo "dobrý křesťan = ponížený, kající člověk" a dále oblíbená věta o utrpení "koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje"
O tom křížku jsem taky přemýšlela - navštěvuje křížem prohry nebo vítězství? Tedy - nechápeme to přísloví v tradičním pojetí úplně, ale úplně blbě? Navíc každá bolestná zkušenost náš život posouvá dál a v konečném důsledku mu dává rozkvést. Takže i kdyby to bylo tak, že koho Bůh miluje, tomu dává zažít bolest, tak je potřeba v té bolesti nezastydnout, ne? No a jsme u původního tématu radosti... ;)
@sanitan já tomu rozumím podobně jako Ty. Přijetí bolestné zkušenosti nás posunuje pozitivním směrem.
Ale velmi silně vnímám to, jak křesťanství dříve (kdy vlastně? je to relativní pojem) vytvářelo ovzduší kajícnosti a upnutí se pouze na duchovní radost a pokoj, což ale není snadno dostupné pro každého!
Předem se omlouvám za svoje těžkopádné vyjádření.
fragaria: Nevím. Třeba víra mojí prababičky se dala fakt poznat už od pohledu na její radostné tváři a to navzdory (nebo díky?) tomu, že tím bolavým křížem byla hojně navštěvovaná. Nechci vůbec paušalizovat na křesťanství jako takové. Tu atmosfétu kyselých xichtů vytvářelo (a vytváří) spíš důstojné prostředí kostela. Znám lidi, kteří jsou velmi radostní, ale jak vlezou do kostelních dveří, tak jim zkamení obličeje. Dokonce jsem jednou dostala od zbožné paní vynadáno, že se usmívám, když jdu od příjmání. Taková vážná chvíle přece!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.