Můj Otče…

Můj Otče,

kdesi tam daleko, přes propast prostoru i času…

Kdybys jen věděl, co teď prožívá tvůj syn. Jak je to dávno, co jsem ještě tvému domu říkal „doma“. Teď už ani nevím, jestli to byla skutečnost, nebo jenom krásný sen. Jeho obrysy se rozplývají a blednou. Už si ani nedovedu vybavit tvou tvář. Ale kdysi mi říkali, že nosím její obraz. Prý jsem ti byl podobný, než jsem skončil takhle.

Můj Otče,

bylo snad něco tak nedostižného, aby mi to u tebe chybělo? A přece jsem se díval často přes humna a snažil se dohlédnout za obzor; prý tam byla tráva zelenější, jídlo chutnější, vzduch čistší a život veselejší. Ech, škoda mluvit. Mohl jsem se uhledat – a nenašel jsem nic. Teď co přišel hladomor, je to všude stejný suchopár a bída. Hrdlo mám vyschlé jako střepina a jazyk se mi přilepil k patru.

Můj Otče,

proč jsem na tvou tvář vlastně zapomněl? Asi mi bylo teskno, když jsem si ji vybavil tak, jak jsem tě naposledy viděl. Tvůj výraz v očích, když jsi mi vydával můj dědičný podíl. Neřekl jsi ani slovo a zahrnuls mě bohatstvím, ale tvůj pohled jako by mi říkal: „Tak tys mě už odepsal, můj milý? Žádáš si dědictví, jako bych byl mrtev.“ Ne, nedokázal jsem se dál dívat do tvých očí, musel jsem pryč, pryč, pryč!

Můj Otče,

docela brzy se mi podařilo zapomenout na tu hořkou chvíli našeho rozchodu. Měl jsem se dobře – aspoň chvíli. Krátkou. Kratičkou. Chtěl jsem všechno mít – a ztratil jsem jmění. Chtěl jsem žít, prožívat, užívat – a nemám na živobytí. Je to bída. Je to mizérie. A hlavně je to pro mě strašlivé zahanbení.

Můj Otče,

tvůj syn, který se jako malý smál, když někdo přirovnal ušmudlané děcko k čuněti, se teď sám válí mezi čuňaty. Pasu prasata a sám si jako prase připadám. Kéž bych se mohl mít aspoň jako to prase! Vždyť i ta prasata, co je mám na krku, se mají líp než já. Ona se aspoň mají čeho nažrat; já nemám ani to. Je to snad tím, že jsem celý svůj život takhle zprasil?

Můj Otče,

ta opuštěnost je nejhorší. Pasák vepřů je tu míň než zvíře. Nikdo se o mě nezajímá, pro nikoho nic neznamenám. Jsem ta nejhorší nula. Všichni mnou opovrhují, sousedům jsem pro smích, na postrach svým známým. Kdo mě potká, prchá přede mnou. Vypadl jsem z paměti, jako bych byl mrtev, připadám si jako rozbitý hrnec, hromada střepů k ničemu.

Otče můj, Otče můj, proč jsem tě opustil?

Ne, u toho nemohu zůstat. Utopil bych se v bahně vlastního zoufalství. Zahynul bych hlady a bídou, zahynul bych hrůzou z dalšího ponižování, zahynul bych děsem z představy, kam ještě bych mohl klesnout. To raději budu u tebe doma otročit. Vždyť vím, že ve tvé domácnosti se i s posledními služebníky zacházelo lidsky. Dostávali dobré jídlo a dobré slovo. Jednalo se s nimi jako s lidmi. To mi teď asi nejvíc chybí.

Můj Otče,

včera vál vítr z naší strany, od mého bývalého domova. Vím, s větrem je to ošidné; vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Ale tentokrát mi přišlo, že v jeho hukotu zazníval tvůj hlas. Byl jsi to ty? Vzkazoval jsi mi to po větru?

Můj Otče,

přišlo mi, že rozeznávám tvá slova. Připadalo mi, že mi říkáš: Vrať se. I když jsi chtěl nebýt mým synem, nepřestal jsem být tvým Otcem. Mám pořád otevřeno a v mém domě je mnoho místa k bydlení. Častokrát jsem tě hledal a pořád se těším, že ti jednou vyběhnu vstříc.

Můj Otče,

ale copak mohu? Zradil jsem tvou důvěru, plivl jsem ti svými slovy do tváře, zničil jsem všechno, cos pro mě chystal, připravil jsem tě o celé jmění. Takhle se před tebe nemohu postavit. Ale přece půjdu. Když nemohu před tebou obstát, snad mohu aspoň padnout k zemi, ke tvým nohám.

Můj Otče,

jako malé děcko jsem si myslel, že jsi všemocný a že není nic, co bys nedokázal. To se často děti o svých otcích domnívají. Teď to však pro mě získává ještě další rozměr, a je to zásadní a rozhodující. Kladu si klíčovou otázku: je možné, že bys nedokázal nemilovat?

Můj Otče,

vstanu a půjdu. Nemám na vybranou. Jsem zoufalý, a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Vstanu a půjdu, třeba bosý, vyzáblý a v hadrech. Půjdu za tebou, protože jsem sice člověk, který ztratil téměř všechno, co lidé ztratit mohou, ale jedno mi zůstalo: mohu ti stále ještě říci:

Můj Otče!

…a jak je pro Boha těžké nemilovat?