Mají Mojžíše a Proroky…

Byl jsem onehdy tázán, jaký mám názor na různé knihy, zprávy a „svědectví“ z „onoho světa“ – zážitky z klinické smrti, pohledy do nebes, očistce a pekla, světlo na konci tunelu… Velmi mě potěšilo, že jsem v dnešním evangeliu našel odpověď.

„Mají Mojžíše a Proroky,“ upozorňuje Abrahám v Ježíšově příběhu trpícího boháče na onom světě. A nabízí se mi říci totéž na adresu všech, kdo se honí za senzacemi – za nejrůznějšími prý „zaručenými zprávami“ z onoho světa. „Máte Mojžíše a Proroky“ – tedy svatá Písma; a k nim především doplňme evangelium a listy apoštolů. Na nich stojí moje víra; na nich, na zdravé tradici a učení církve. Ne na nejrůznějších kuriozitách.

Nechci zpochybnit autenticitu tzv. zkušeností blízké smrti. Ale odmítám je přijmout jako „fyzikální“ důkaz nesmrtelnosti lidské duše, natož pak jiných pravd víry. (A popravdě řečeno, kdyby se k pravdám víry objevily zcela nezvratné fyzikální, medicínské a podobné důkazy, šel bych si nejspíše hledat jiné zaměstnání.)

Je velmi těžké jednoznačně říci, co se odehrává v lidském organismu, v mozku a vůbec v člověku v procesu umírání či tzv. klinické smrti. Standardní pochody mohou probíhat úplně jinak, může se měnit vnímání smysly či jeho recepce v mozku, do hry vstupují vzpomínky, podvědomí, fantazie… Bylo by velmi krátkozraké interpretovat zážitky z tohoto stavu jednoznačně v náboženském slova smyslu. A krom toho bychom prokázali náboženství medvědí službu.

Ona je to totiž mimo jiné taky dosti špatná teologie – tedy aspoň nakolik teologii rozumím, nakolik je mi známo, co církev skutečně učí o člověku, o duši a těle, o životě a smrti…

Duše není samostatná jednotka, která dočasně „přebývá“ v těle – jako v oblečení, v „obale na duši“, jako řidič v autě, jako „anděl ve stroji“, či dokonce jako trestanec ve vězení. To není křesťanství, nýbrž špatný platonismus. Církev hovoří o duši jako o „formě“ těla (DS 902, KKC 365); samotná duše bez těla, jakkoli věříme v její nesmrtelnost, je člověk neúplný, v defektním, nepřirozeném stavu. Lidská duše je stvořena k tomu, aby byla duší jednoho konkrétního lidského těla, a jedině s duší a tělem je člověk úplný. (Proto také není naším konečným cílem odchod duše do nebes, nýbrž zmrtvýchvstání.)

Je mi tedy cizí představa duše, která dočasně opouští tělo, prohlíží si je a nakukuje do „onoho světa“. Věřím, že někdo mohl takové zážitky mít; ale nedokážu uvěřit, že šlo o více než o jeho fantazii, přirozeným způsobem ovlivněnou stavem umírajícího člověka. A už vůbec nedokážu uvěřit, že takto – přirozeným, fyzikálním způsobem – lze dočasně nahlédnout do „života po životě“.

Nevěřím v nebe, které je někde vedle nás, v paralelním vesmíru – v nebe jako sousední místnost, do které se dá nahlédnout, strčit hlavu za dveře, zamávat Pánu Bohu, který tam kdesi sedí, a zase s omluvou vycouvat, že tedy „ještě ne“. Nebe není někde, ale nějak. Nebe je Boží blízkost, nebe je láska v plnosti. Nebe je tam, kde je Bůh – ne naopak. Nebe je stav lidské duše, duše člověka, který řekl Boží lásce definitivní Ano a který v této lásce a radosti nadšeně očekává své vzkříšení k věčnému životu.

Nepochybuji o tom, že Bůh může dát člověku určitý náhled do toho, co nás čeká po smrti; řada světců takové zkušenosti měla. Ale vždy se jednalo o mimořádný Boží dar, o zkušenost mystickou, nikoli medickou. A ani v případech těchto světců církev nepřikazuje nekriticky přijímat všechna jejich vidění jako pravdy víry. A krom toho „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

Mimochodem, v evangelním textu o boháči a Lazarovi není nepochybně řeč o pekle v pravém slova smyslu, tedy o stavu zavržených, o stavu duší definitivního Ne. Překladatelé zvolili tento výraz pro řecké ᾅδης – to ovšem v biblických textech znamená spíše „podsvětí“, tedy obecně stav smrti, situaci lidí, kteří zemřeli před Kristem, ekvivalent hebrejského šeólu. (A tuto situaci máme na mysli, vyznáváme-li, že Kristus „sestoupil do pekel“.) Takto ostatně interpretujeme toto slovo např. v citaci 16. žalmu ve Sk 2,27. Pro peklo coby stav zavržených používá novozákonní řečtina spíše hebrejský výraz gehenna (viz Lk 12,5).

Je tu však ještě silnější argument proti „pekelné“ interpretaci evangelního příběhu. Onen boháč se stará o své bratry – ví, že on sám je už bezmocný, ale jeho bratři mohou vyváznout, mohou se napravit, mohou se vyhnout utrpení, které postihlo jeho samotného. A člověk, který se přimlouvá za druhé, kterému záleží na jejich životě na zemi i na věčnosti, člověk, který staví zájem, blaho, spásu druhých nad svou vlastní, nemůže být zavržen, nemůže být v pekle v pravém slova smyslu.

Peklo je stav člověka, který odmítá jakýkoli zájem o druhého – a také jakýkoli zájem druhých o něj samého. Peklo je naprostá samota, zakřivenost do sebe sama. Definitivní odmítnutí lásky, definitivně zvolená neschopnost milovat. Kdyby byl onen boháč skutečně v pekle, spíše než starost o své bratry by projevil jakousi zvrácenou rozkoš při představě, že oni skončí stejně jako on.

Naproti tomu nebe je postaveno na „bytí pro druhého“. A platí to nejen ve vztahu k druhým lidem; základem toho, že člověk „prochází nebeskou branou“, je skutečnost, že Bůh chtěl být pro druhého, tedy pro člověka; že se Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, vědomě a dobrovolně vydal až do krajnosti – „sám sebe se zřekl“ (Flp 2,6). A člověk, který je v nebi, žije touto Kristovou vydaností – v radosti nad tím, že on sám mohl stejně odpovědět naprostou odevzdaností do Božích rukou, i nad tím, že tam není sám. Protože v Boží náruči je dost místa pro každého.