Vidím nebesa otevřená

– říká svatý Štěpán krátce před svou smrtí. Možná to byla poslední kapka v poháru trpělivosti, která vedla jeho soudce k tomu, aby ho ukamenovali.

Ukamenování je vůbec zvláštní poprava. Není to žádná příjemná smrt. Je to zvláštní způsob, jak vykonával spravedlnost starý Izrael. Protože je to poprava, kterou neprovádí jeden konkrétní, určený popravčí, kat, ale celé společenství, celá komunita. Každý z nich může říci ano, já jsem hodil kámen, ale také ano, hodil jsem kámen, ale nebyl jsem to já, kdo přímo způsobil tu jednu konkrétní, tu danou smrt.

Vidím nebesa otevřená, říká svatý Štěpán, naplněn Duchem Svatým. A skutečně nelze mlčet o tom, co člověk viděl, nelze mlčet o setkání se Zmrtvýchvstalým.

Vidím nebesa otevřená, by mohl říci kdokoli z nás ještě včera, ve vší vánoční radosti a slávě, když jsme měli před očima nádheru jesliček, radost z novorozeného Božího Syna.

Vidím nebesa otevřená, mohli by říci betlémští pastýři, když k nim přišel anděl a zvěstoval jim zprávu o narození Mesiáše a pak když viděli celé množství nebeských zástupů, zpívajících sláva Bohu na výsostech. A stejně tak Mudrci od východu by mohli říci Vidíme, viděli jsme nebesa otevřená, když je hvězda dovedla až k Dítěti, kterému se poklonili a které obdarovali.

Jako by s dnešním svátkem svatého Štěpána, prvního mučedníka, zazníval do vší té vánoční radosti, do té harmonie koled nějaký cizí tón. A přece…

V kontextu Vánoc má první smrt pro Kristovo jméno ještě jinou souvislost; nejen ono dnešní Vidím nebesa otevřená. Tou souvislostí je velikonoční tajemství.

Mohli bychom říci, že Vánoce a Velikonoce jsou jakoby dvě strany jedné mince. Novorozený Boží Syn odpočívá na dřevě v jesličkách nedaleko od Jeruzaléma, v městečku Betlémě; a když se podíváme na předměstí Jeruzaléma, na pahorek jménem Golgota, vidíme tam Božího Syna na dřevě kříže. V jesličkách je malé, bezmocné dítě; na kříži je přibitý, znehybněný člověk.

Jako by už ve vánočních událostech byla předchuť Velikonoc, předchuť pašijí. Koneckonců už samotný vánoční příběh není jenom idylka. Když Josef s Marií přicházejí do Betléma, nemají, kde by hlavu složili, nemá Maria kde přivést na svět svoje dítě. A Ježíš přichází na svět v extrémní chudobě. Ve chlívku.

Po radostných setkáních s pastýři, s mudrci, se Simeonem a Annou přichází útěk do Egypta, do exilu, do místa Izraelova vyhnanství; a v patách utíkající Svaté rodině teče krev betlémských dětí.

Nelze se už vrátit pak zpátky do Betléma. Cesta nevede ke dřevu jesliček, ale ke dřevu getsemanských oliv a především pak dřevu kříže, na Golgotu. A odsud už jenom do hrobu.

Boží Syn, narozený ve skále, v betlémské jeskyni, je uložen do skalního hrobu.

Ani my už se nemůžeme vrátit do ráje, ze kterého jsme byli vyhnáni, a čeká nás cesta kříže. Mohli bychom říci, že proto je dnešní svátek svatého Štěpána takovým mementem, upozorněním, vykřičníkem…

Boží Syn, narozený ve skále, byl uložen do skalního hrobu, ale tento hrob, tato skála je prázdná. Z Golgoty nevede cesta zpátky do Betléma k jesličkám, ale ke zmrtvýchvstání. Tím vrcholem není utrpení Velkého pátku ani ticho a mlčení Bílé soboty; tím vrcholem je nedělní ráno. Ráno zmrtvýchvstání.

Až se i někdy nám bude zdát, že do vánoční idyly nám zaznívají rušivé tóny bolesti a utrpení, můžeme vzpomenout na dnešní svátek svatého Štěpána v blízkosti Vánoc, který nás na to upozorňoval. Ale můžeme také pomyslet na to, co svatý Štěpán říká před svou smrtí: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po Boží pravici. Svatý Štěpán mluví o svém setkání se Zmrtvýchvstalým.

Bůh totiž neřekl poslední slovo na Golgotě, smrtí – ale zmrtvýchvstáním.