Velké díkůvzdání

7. 12. 2015 20:00
Rubrika: Nezařaditelné

„Cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá.“[1]


Těmito slovy hodnotil II. vatikánský koncil jeho účastník, sv. Jan Pavel II. Jak sám vyznal, choval „hluboké přesvědčení, že Duch Pravdy, který hovoří k církvi, zvláštním a slavnostním způsobem promluvil prostřednictvím II. vatikánského koncilu, aby připravil církev ke vstupu do třetího tisíciletí po Kristu. Dílo II. vatikánského koncilu samo o sobě znamená nové potvrzení oné stále stejné pravdy, jíž církev žije od svého prvopočátku, a zároveň obnovu v této pravdě (aggiornamento, jak výslovně poznamenal Jan XXIII.), a to jak ve způsobu výkladu víry a mravů, tak v celé apoštolské a pastorační činnosti církve, která se přiblížila velké lidské rodině současného světa.“[2]

zdroj obr.: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index_it.htm

 

8. prosince 2015 uplyne právě 50 let od slavnostního uzavření Koncilu. Mnohé z toho, co přinesl, nám už dnes připadá jako zcela běžné a samozřejmé. Pokládáme za normální, že se účastníme slavení liturgie ve srozumitelném jazyce – ať už je to mše svatá nebo slavení ostatních svátostí, žehnání či modlitba liturgie hodin. Pokládáme za samozřejmé, že se tohoto slavení aktivně účastníme. Pokládáme za zcela standardní, když je toto slavení „prošpikováno“ biblickými texty a odkazy na Boží slovo. Není nám cizí, když jsme k této aktivní účasti vyzýváni s odkazem na naše „obecné kněžství“, které jsme získali křtem.

Liturgie – to, jak církev slaví – je ovšem výrazem toho, čemu církev věří, jak o sobě smýšlí a na co klade zvláštní důrazy. A právě II. vatikánský koncil přinesl mnohé nové, aktuální pohledy na církev jako takovou. Mohli bychom dokonce říci, že v málokteré oblasti je přínos Koncilu tak výrazný jako v sebepochopení církve.

V koncilních textech bychom mohli najít tyto výrazné rysy: církev coby Boží lid, a to lid putující po cestě do věčnosti, církev coby královské kněžstvo složené ze všech pokřtěných.

Ještě před padesáti lety převládal pohled na církev jako na jakousi „pyramidu“ – jednotlivá patra se lišila podle přijatých svěcení, pravomocí a postavení, komunikace se odehrávala spíše jednosměrně, tedy shora dolů, a to převážně formou úředních oznámení a nařízení. V současnosti se klade větší důraz na to, co nás v církvi spojuje, než na to, co nás dělí. Díky Koncilu ožívá v církvi to, co pochopil sv. Augustin: „Pro vás jsem biskup, s vámi jsem křesťan. Když mi to první nahání strach, to druhé mě dává útěchu. To první znamená úkol a nebezpečí, to druhé milost a spásu.“[3]

Církev je lid putující – prochází dějinami, ovšem není vůči nim imunní. Prožívá to, co prožívá celé lidstvo, protože sama je tvořena lidmi – lidmi, které Svatý Duch shromáždil v jednom Kristově těle na cestě do Otcova domu. Církev je lidská – jako sám Kristus je zcela a v plnosti člověkem. Je velikou zásluhou Koncilu, že si církev uvědomila nejen své lidství, ale i svou lidskost. Skvěle to formuluje jeden z posledních koncilních dokumentů, konstituce Gaudium et spes:

„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“[4]

Vyznáváme o církvi, že je svatá. Koncil toto vyznání rozšířil důrazem na všeobecné povolání ke svatosti, které se týká nejen církve jako celku, ale i každého jednotlivého věřícího, každého křesťana, každého člověka: „Všichni křesťané jakéhokoliv stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce.“[5] Toto povolání je jednak nezaslouženým Božím darem, jednak úkolem a celoživotním plánem.

Obecně vzato bychom mohli říci, že díky Koncilu začala církev na všech úrovních hledat spíše to, co nás spojuje, než to, co nás dělí; budovat více mostů než překážek a hradeb. Všichni křesťané jsme spojeni křtem – obecné kněžství je základním stavebním prvkem církve, v níž má své místo a uplatnění i kněžství služebné. Toto spojení je patrné i navenek, ve vztazích s křesťany jiných vyznání, tedy v rámci tzv. ekumeny. Společná setkání, modlitby, bohoslužby – to bylo ještě před padesáti lety téměř nemyslitelné. Stejně tak církev hledá i společnou řeč s jinými náboženstvími, zvláště pak těmi, s nimiž nás pojí víra v jednoho Boha. A konečně se církev obrací i ke světu a ke všem lidem, protože s nimi sdílíme jedno a totéž lidství, které Kristus přijal svým vtělením.

Jednoduše řečeno, církev díky Koncilu mohla projevit odvahu ke svobodě a otevřenosti vůči alternativám. Ta je – na první pohled snad paradoxně – vlastní především těm, kdo jsou velmi dobře zakotveni a zakořeněni (ovšem nikoli zabarikádováni ani zabetonováni) ve vlastní živné půdě. A naopak – tak jako si domova váží nejvíce velcí cestovatelé, jsou poklady duchovního domova nejdražší těm, kdo dovedou nejlépe ocenit bohatství nejrůznějších cest Ducha.

Na dvou událostech vidíme zvlášť výrazně, jak se teologie Koncilu projevila v praxi: jsou to Biskupská synoda o rodině a Jubilejní rok milosrdenství. A není náhodou, že iniciátorem obého je papež František, který velmi výrazně dává církvi tvář formovanou přínosy Koncilu.

Biskupská synoda je výjimečná ve dvou směrech: jednak dává zaznít hlas biskupům, které sám papež chápe jako své spolupracovníky, spolubratry, nikoli jen jako své podřízené či poddané – jako biskupy ve společenství s římským biskupem. Důraz na postavení biskupa a na společenství biskupů je jedním z důležitých rysů koncilní teologie.

Krom toho se biskupská synoda zabývala konkrétními palčivými problémy dneška, nikoli abstraktními, čistě akademickými otázkami. A je rozhodně jen ku prospěchu věci, že se jednání mohli zúčastnit i ti, kterých se tyto palčivé problémy přímo týkají, tedy laici žijící v rodinách i mimo ně, muži i ženy z nejrůznějších končin světa – ti, kteří jsou nositeli obecného kněžství.

Co se Roku milosrdenství týče, uvádí sám papež: „Otcové shromáždění na Koncilu pocítili silně a jako opravdové vanutí Ducha požadavek mluvit k lidem své doby o Bohu srozumitelněji. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově. (…) Církev pocítila odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy lásky.“[6]

Koncil skutečně umožnil církvi, aby chytila „druhý dech“ – a tento dech je dechem Ducha. Ducha, který vede člověka a lidstvo ke smíření s Otcem, s milosrdným Bohem, kterého, jak papež František zdůrazňuje, „nikdy neunaví odpouštět; to my jsme unavení žádat o odpuštění“.[7]

Budeme-li tedy prožívat Rok milosrdenství, děkujme při něm milosrdnému Bohu za událost Koncilu, která přivedla církev k tomu, že stále znovu a stále více hlásá jeho milosrdenství: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné!“[8]

S využitím článku pro časopis Tarsicius

 

[1] Apoštolský list Novo millennio ineunte, čl. 57

[2] Jan Pavel II. v listu Josephu Ratzingerovi z 18. dubna 1988 – AAS 80 (1988), str. 1122

[3] Kázání sv. Augustina, Sermo 340; MPL 38,1483

[4] GS 1

[5] LG 40

[6] Misericordiae vultus 4

[7] Promluva ze 17. 3. 2013

[8] Žalm 118,1

Zobrazeno 942×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz