Lateránská katedrála

Určitě si vzpomenete na událost před bezmála třemi lety, kdy se Jorge Maria Bergoglio stal papežem Františkem, když poprvé předstoupil před shromážděný Boží lid na Svatopetrském náměstí a pozdravil ho, představil se mu, oslovil ho jako římský biskup. A vícekrát se už od té doby papež František představuje, prezentuje jako římský biskup. A zcela správně.

Papež František a všichni jeho předchůdci již od sv. Petra včetně byli římskými biskupy, jelikož papež je papežem právě proto, že je římským biskupem; a snad by bylo lépe říci nikoli že papež je římským biskupem, ale římský biskup je papežem. Od úřadu římského biskupa se odvozuje papežská autorita. Když se podíváme do všech dokumentů, kde církev hovořila a hovoří o papežském úřadě v průběhu dějin, v průběhu let a staletí, najdeme zde v oficiálních vyjádřeních právě spojení episcopus Romanus či pontifex Romanus, tedy římský biskup.

Je-li biskup biskupem (tedy přinejmenším to platí pro biskupy diecézní), má také svoji katedrálu, svůj sídelní kostel, kde stojí jeho biskupský stolec, jeho biskupská katedra. Svou katedrálu má samozřejmě i papež coby římský biskup, biskup diecéze Řím.

Když se zeptáte průměrného turisty v Římě, která že je ta papežská katedrála, s největší pravděpodobností odpoví: „No samozřejmě Svatý Petr, že, vatikánský kostel, ta velká bazilika.“ A samozřejmě nebude mít pravdu. Svatý Petr je největší římský kostel, římská bazilika, největší nejen v Římě, ale i v celé Evropě, ale není to papežská katedrála.

Od prvopočátku, od té doby, co papežství vystoupilo z pololegality, do které je tlačil římský stát, a vystoupilo veřejně, začalo veřejně působit, byl spjat úřad římského biskupa s bazilikou v Lateráně, tedy – jak se jí oficiálně říká v současnosti celým názvem – s arcibazilikou Nejsvětějšího Spasitele, svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty, která se nachází v římské části, v římské čtvrti Laterán. Tam opravdu stojí papežská katedra, papežův biskupský stolec.

Slavíme-li dnes posvěcení papežské katedrály, je to proto, že římský biskup – papež – má pravomoc nejen nad svou diecézí, ale také nad celou církví. Úřad římského biskupa, jednota s římským biskupem je jedním z rozhodujících prvků, které z nás vytvářejí katolickou církev. Dnes je tedy den, kdy si to můžeme uvědomit, kdy můžeme děkovat Bohu za dar služby nástupce sv. Petra, kdy si můžeme lépe uvědomit, že patříme k sobě, že nejsme jenom ve své diecézi, ve své farnosti, ve svém společenství izolovanou jednotkou, solitérem, opuštěným ostrovem, ale patříme k širší rodině. A není to náhoda, že při každé mši svaté, při eucharistické modlitbě vzpomínáme na římského biskupa, na papeže, uvádíme ho jménem.

Samozřejmě – mohli bychom se ptát, proč vůbec slavíme posvěcení nějakého kostela; proč vůbec potřebujeme kostely, proč vůbec potřebujeme chrámy z kamení, dřeva, železa, mramoru, oceli, skla, cihel a jiných materiálů. Vždyť nám to přece sv. Pavel říká naprosto jasně a zřetelně: my jsme Boží stavba. „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy.“ (1 Kor 3,16.17) Skutečně, v češtině to tak nevyzní, ale v jiných jazycích, v mnoha jazycích, kterými se mluví v našem okolí, je jeden a týž výraz jak pro kostel, tedy stavbu, kde se shromažďuje Boží lid, tak pro společenství Božího lidu, tedy pro církev.

V nejstarších dobách, kdy ještě křesťanství mluvilo především řecky, se shromáždění Božího lidu nazývalo Ekklésia, Ekklésia Kyriú, církev Páně, Ekklésia Kyriaké, církev patřící Pánu, a primární význam byl opravdu „společenství Božího lidu“. Sekundárně se pak přenesl i na tu budovu, na to místo, na tu stavbu, kde se tento Boží lid shromažďuje. Z onoho „Ekklésia“ je pak pojmenování pro církev jak v latině, tak v románských jazycích, a to rovněž jak pro církev, tak pro kostel. Z toho druhého – Kyriaké – je zase pojmenování v jazycích germánských, kde rovněž znamená jak „kostel“, tak „církev“. A církev na prvním místě.

K čemu tedy kamenné stavby? Nemají snad pravdu ti, kdo říkají, že nepotřebujeme chrámové stavby, že bychom mohli spíše vyjít do přírody, kterou někteří nazývají „nejkrásnější Boží chrám, který zbudoval sám Bůh“, a tam v úžasu před krásou Božího stvořitelského díla bychom mohli uctívat Stvořitele.

Vzhledem k počasí, které ve dnech na počátku listopadu obvykle vládne, jsme vcelku rádi, že máme kostely z kamenů a cihel a jiných pevných materiálů. Ale to není jediný důvod. To, že máme kostely, to, že máme chrámy z kamenů a cihel, z mramoru, ze skla, ze železa, ze dřeva, to není přesto, že jsme Božím chrámem, ale proto, že jsme Božím chrámem.

Svou víru, své vyznání víry v to, že my vytváříme církev, která je Božím domem, Boží stavbou, jsme svým způsobem vtělili do kamene. A když vidíme stavbu kostela, ať v krajině, ať v zástavbě, ve městě nebo na vesnici, kde obvykle tvoří dominantu, vždycky když nám na ni padne pohled, je to pro nás upozornění: ano, existuje církev. Tato stavba je pro nás ukazatelem, kostelní věže jsou pro nás jakýmsi „vykřičníkem“: existuje společenství církve, existuje Boží chrám, který vytváříme. My jsme těmi živými kameny ve stavbě Božího chrámu, chrámu Kristova těla.

Vidíme-li v moři domů a střech vyčnívat kostelní věže, je to pro nás připomínka toho, že nejen naše diecéze, naše farnost, naše společenství není solitér, izolovaný a opuštěný ostrov, ale že ani žádný z nás není izolovaná jednotka, opuštěný ostrov nebo solitér. Že patříme k církvi, která je Bohem chtěná a Bohem milovaná. Že Bůh, který je Společenství, který žije intenzivním vnitřním životem ve společenství Osob, chce, touží po tom, aby se jeho milované děti scházely a chválily ho, učily se ho poznávat a milovat ve společenství.