Když se řekne „Dušičky“…

…Památka zesnulých, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, dost možná se nám, anebo mnoha našim současníkům vybaví dušičkové počasí, pochmurno, depresivní nálada, smutek, stesk, možná i úzkost… Ale tohle není tématem dnešního dne. Tohle není klíčovou myšlenkou vzpomínky na všechny věrné zemřelé.

Tím dnešním klíčovým tématem jsou tři ctnosti, kterým se někdy říká božské: víra, naděje a láska. Proč?

Nejprve víra: věřím, že můj vykupitel, že můj obhájce žije, volá Job. A žalmista odpovídá věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých. Je to zvláštní – v dnešních liturgických textech nenajdeme explicitní vyjádření víry v to, že lidská duše je nesmrtelná. A kdybychom hledali ve slovech Písma, také bychom jen stěží našli doslovné, výslovné vyjádření lidská duše je nesmrtelná.

Tím nechci říci, že to tak není. Samozřejmě věříme a vyznáváme, že lidská duše je nesmrtelná. Písmo však tuto pravdu víry tolik neakcentuje. Apoštolové, když hlásali evangelium nebo když psali novozákonní listy, nepotřebovali potvrdit, prohlásit explicitně klíčovou pravdu víry v nesmrtelnost duše. Koneckonců když neděli co neděli vyznáváme víru, tak jak to náleží nedělní liturgii, také tam nenajdeme „věřím v nesmrtelnost duše“.

Najdeme tam něco jiného: najdeme tam vyznání víry ve zmrtvýchvstání, ve vzkříšení. A to je klíčovou zprávou, to je podstatou toho, co hlásali apoštolové, co zdůrazňovali první křesťané: Kristovo zmrtvýchvstání, a v souvislosti s ním i zmrtvýchvstání naše. Jestliže Kristus vstal z mrtvých, a my, protože se stáváme ve křtu účastnými jeho smrti a zmrtvýchvstání, také jsme povoláni k tomu, abychom vstali z mrtvých, můžeme z toho vyvodit, z toho nám vyplývá víra v nesmrtelnost duše jako – řekli bychom – jakási „pravda mimochodem“.

První křesťané věřili ve zmrtvýchvstání a říkali si, že otázky nesmrtelnosti duše nechají filosofům, ať se s nimi trápí. Oni dobře věděli: jestliže je pravda, že tak jako Kristus vstal, také i my vstaneme, jestliže je pravda, co říká Job: já ho uvidím, a ne jiný, mé oči uvidí, ve svém těle uvidím Boha, logicky nutně z toho vyplývá, že člověk neumírá definitivně a úplně, že zůstává lidské „já“, to, co dělá člověka člověkem, co živého člověka dělá živým člověkem, co přetrvá navzdory smrti; a říkáme tomu „duše“.

Na druhém místě naděje. Je to nejen naděje v naše vlastní zmrtvýchvstání. Je to nejen naděje v to, že tak jako se ve smrti připodobníme Kristu umírajícímu, připodobníme se na konci časů Kristu zmrtvýchvstalému. Je to naděje především v to, že až my překročíme hranici života a smrti, až my se ocitneme na druhém břehu, až i my projdeme z tohoto světa na věčnost, čeká nás tam nikoli nějaké ponuré podsvětí, nikoli nějaké vážení duší před trestním tribunálem záhrobních příšer, jak věřili staří Egypťané, nýbrž čeká nás tam milující a laskavý Pán, který slibuje občerstvení těm, kdo jsou obtíženi, odpočinutí těm, kdo se lopotili. Čeká nás tam ten, který je láska sama.

Tedy láska jako třetí z těchto ctností.

Bůh je láska, píše svatý apoštol Jan. A člověk byl z lásky stvořen a k lásce povolán. A co jiného je lidský život než škola lásky, než dozrávání v lásce? Bůh je láska bez hranic, bez konce a bez omezení. Bůh miluje člověka nade všechnu lidskou představivost. Člověk se celým svým životem učí na tuto lásku odpovídat. Učí se milovat – milovat Boha, milovat druhého a koneckonců i milovat sám sebe.

Až se dovrší čas našeho pozemského putování, až se dovrší náš pozemský život, čeká nás setkání s tím, který je láska sama. A pak jsou tři možnosti.

Člověk, který miloval, snažil se milovat, usiloval o to, aby miloval, učil se milovat celým svým životem, přichází jako milující a milovaný k milujícímu a milovanému. Svou láskou odpovídá na lásku Boží a vstupuje do společenství lásky bez konce. A tomu říkáme nebe.

Anebo také svým životem člověk na lásku rezignoval, vědomě lásku odmítl, vědomě se zřekl toho, aby se učil milovat, aby toužil po lásce, aby chtěl a snažil se milovat – a potom Bůh, který je láska sama, ve své lásce respektuje toto lidské rozhodnutí a ponechává člověka jemu samému napospas. A tomu říkáme peklo.

A pak je tu třetí možnost. Když se budu snažit svým životem milovat, ale nedostatečně, když budu růst a dozrávat v lásce, ale ne tak, jak bych mohl a měl, když předstoupím před milujícího Boha a moje láska nebude zralá a dost dospělá, nebudu umět milovat tak, jak by si Bůh zasloužil, bude mě čekat dozrávání v lásce, postupné zdokonalovávání se v lásce.

Vědomí, že moje láska nestačí na to, aby odpověděla na lásku Boží – vědomí, že mě čeká milující a milovaný, ale já ještě k němu nemohu přijít – je samo o sobě dostatečným trestem. Ne trestem, který má ublížit, ale asi jako když maminka vzteklé dítě pošle na chvíli za dveře, aby se vrátilo, až se uklidní. A tomuto stavu dozrávání v lásce říkáme očistec.

Jak se to týká nás?

S těmi, kteří nás předešli na věčnost, jsme spojeni. Což není v Písmu mnoho dokladů o tom, že láska je silná jako smrt, nebo dokonce silnější? Že láska přetrvá, když pomine víra a naděje?

Určitě je skutkem lásky pomáhat těm, kdo si sami pomoci nemohou. A zemřelí, kteří procházejí tímto procesem očišťování a dozrávání v lásce, si opravdu už sami nemohou pomoci. Jsou odkázáni na Boží milosrdenství – a na nás. Když se za ně modlíme, a zvláště v těchto dnech, kdy se za ně modlíme obzvlášť intenzivně, kdy pro ně usilujeme získat bohatství, které církev má na základě Kristových zásluh – takzvané plnomocné odpustky – prokazujeme jim tak skutek lásky. Tehdy jim vyjadřujeme svou lásku, tehdy jim dáváme najevo, že jsou milováni.

Jak člověk dozrává v lásce? Tím, že je milován – tím se také učí milovat. Jestliže se my přimlouváme za zemřelé, jestliže my za ně prosíme, jestliže my usilujeme udělat všechno pro to, aby oni mohli patřit na Boha tváří v tvář, aby se oni mohli setkat s milujícím a milovaným Pánem, tehdy touto láskou, která přemáhá smrt, pomáháme jejich dozrávání v lásce.

A nejsme na to sami. Není na to jenom naše láska, ale také láska Boží, a ta skutečně smrt přemáhá.

Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? Před Boží láskou musí smrt definitivně kapitulovat.