Co dnes slavíme?

Předvečer Dušiček? Asi ne. Začátek ponurého náhrobního vzdychání? Určitě ne. Pravda, všichni svatí mají jednu společnou vlastnost – jsou už po smrti; to ale není jediný důvod, proč se scházíme k jejich oslavě. Rozhodně to nebude proto, že bychom nad jejich smrtí naříkali, plakali.

Slavíme všechny svaté – ano, to víme, to jsme si přečetli v kalendáři nebo na nástěnce, v novinách, anebo jsme to slyšeli v ohláškách. Proč je ale slavíme? Copak nemá každý světec v kalendáři své místo? Od ledna do prosince?

Ano, světců je více než dnů v kalendáři; někdo by si tedy mohl říci tak, na tyto chudáčky světce a světice se přes rok nedostane, tak jim dáme jeden den na začátku listopadu, aby jim to nebylo líto. Ale to není dostatečný důvod.

Kdybychom měli říci, co dnes slavíme, stručně a jednoduše, jedna z odpovědí by mohla být oslavujeme Boží fantazii. Když se totiž podíváme na to, koho ctíme jako světce a světice, zjistíme, že ten výběr je až překvapivě široký a pestrý. Máme tu jednoznačného intelektuála Tomáše Akvinského, autora několika metrů teologické literatury, a vedle něj se v nebeské slávě raduje Filip Neri, milovník a patron dobrého humoru, který byv jmenován kardinálem a obdržev hodnost, za niž by mnozí jeho současníci dávali desetitisíce ve zlatě a stříbře, věnoval odznak své důstojnosti, totiž kardinálský klobouk, kočce za pelíšek, aby se v něm kotila. (Doufám, že se nepřekotila, pakliže se kotila překotně.) V nebeské slávě máme Františka Xaverského, který zemřel tisíce kilometrů od domova v cizí zemi na cestě do zakázané Číny, a spolu s ním spolupatronku misií Terezii z Lisieux, která nevytáhla paty ze svého kláštera, kde umírá ve čtyřiadvaceti letech. Máme papeže Řehoře Velikého, Lva Velikého, Jana Pavla II. – a vedle nich služebnou Zitu a žebráka Benedikta Labra.

Již zmiňovaný Jan Pavel II. – rovněž světec – se hodně přičinil o to, že plejáda světců je mnohem pestřejší a jsou v ní zastoupeny nejrůznější životní stavy, situace, rodinné vztahy a pestré životní příběhy. „Pane papeži,“ ptal se ho jakýsi malý chlapeček při jakési příležitosti, „proč děláš tolik svatých?“ (Pravda, Jan Pavel II. kanonizoval několik set světců, mnohem víc než řada jeho předchůdců.) A pan papež se usmál a odpověděl geniálním způsobem: „Já svaté nedělám. Svaté dělá Bůh; a já to jenom veřejně oznamuji.“

Jak se stát svatým?

Jestliže vyznáváme, že Bůh jediný je svatý – a zpívali jsme to na začátku bohoslužby ve chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu, nabízí se celkem provokativní odpověď: svatými se můžeme stát jen tak, že se staneme Bohem. První pokušení, základní pokušení, první falešná obchodní nabídka při první předváděčce světa byla budete jako Bůh. Nebo budete Bohem. Falešnost této nabídky, prolhanost ďáblovy lži a lsti spočívá v tom, že nabízí člověku dosáhnout Boží svatosti vlastními silami.

Svatost, kterou dává Bůh, není výsledek lidského pinožení a snažení. Je to podíl na Boží svatosti a Boží lásce. Když se podíváme na evangelium, na osmero blahoslavenství, dalo by se říci, že to je seznam osmi kategorií outsiderů, lidí, kteří selhávají, kterým se nedaří. Co by mohlo být měřítkem úspěchu? Chudoba? Jistěže ne. Pláč? Sotva. Tichost, nenápadnost, skromnost, pokora? Určitě ne. To všechno v očích světa nemá moc šancí. Ale právě takové lidi Kristus oslovuje a nazývá je blahoslavenými. Blaze vám, blahoslavení jste, blahopřeji vám…

Hlavní hrdina Wildeova románu Obraz Doriana Graye se nechá portrétovat velice nadaným malířem, který vytvoří jeho dokonalý portrét. Tento hrdina je v očích světa hvězda, elegán, inteligentní, přátelský, sympatický, idol společnosti, lev salonů – a ten obraz to vystihuje. Je to takový vzor krásy. Stoupne mu to do hlavy, milý Dorian si o sobě začne myslet příliš mnoho a začne, jak se říká, hřešit na svou krásu, šarm, eleganci… On je sice na pohled stále týž, ale postupně mu černá svědomí. A pokaždé když se po nějaké špatnosti, kterou spáchá, po nějaké zvrhlosti, po nějakém pyšném skutku přijde podívat na svůj obraz, zdá se mu ošklivější a ošklivější, až je potom zpotvořený takřka k nepoznání. Obraz zůstává, vytrácí se podoba.

S cestou svatosti je to přesně opačně. My jsme stvořeni k Božímu obrazu. Podobu jsme ztratili. Obraz zůstal, ale podoba je někdy k nerozeznání. Je to následek prvotního hříchu, té lidské snahy být jako Bůh, té lidské snahy sám se pasovat na svatého.

S čím přichází Kristus? S tím, aby on jako dokonalý obraz Otce byl pro nás vzorem, inspirátorem, prostředkem a cestou k tomu, abychom se my stávali stále podobnějšími a podobnějšími Božímu obrazu, k němuž jsme byli stvořeni a který byl do nás vložen.

Jak na to?

Jak již bylo řečeno, slavíme dnes Boží fantazii – a opravdu: kolik světců, tolik různých cest ke svatosti. A můžeme říci kolik lidí, tolik různých cest ke svatosti. Každý jsme originál, protože Bůh nevytváří svaté podle šablony, neseká je jako Baťa kecky. Má vždycky větší fantazii než my.

Dnešní slavnost je dnem, kdy si můžeme uvědomit, že každý z nás má (nebo alespoň může mít) nakročeno k tomu, aby se stával podobnějším a podobnějším Božímu obrazu. Aby jeho Boží obraz se stával podobnějším a podobnějším originálu.

Zkusme si vzít osmero blahoslavenství jako zpovědní zrcadlo, jako pomůcku pro zpytování svědomí. Zkusme si ho vzít jako návod na život. A zkusme prosit Boha, abychom se my stávali jemu podobnějšími, aby se on oslavil skrze nás, tak jako se oslavil ve všech svých svatých. Aby i o nás mohlo platit, co jsme zpívali jako odpověď žalmu: To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine.