Radostná zpráva o rodině

Je sympatické, že právě dnes, kdy celá církev naslouchá Božímu slovu o stvoření člověka jako muže a ženy, kdy slyší evangelium o rodině, scházejí se v Římě biskupové katolické církve, biskupové církve Kristovy, spolu s biskupem římským. Že právě dnes začíná biskupský synod, který se má tématu rodiny věnovat. (A shodou okolností bychom také dnes našli v kalendáři jméno František.)

O tomto biskupském synodu bylo již řečeno leccos – a byly to někdy i zlé, lživé pomluvy; výhrůžky, že papež s biskupy chtějí zrušit učení církve o rodině, škrtnout a vymazat pravdy víry o požehnání, kterým Bůh zahrnuje lásku mezi mužem a ženou v manželství.

Jak malou víru tito lidé mají! Jak malou víru mají v Boží slovo, které slibuje, že Bůh svou církev neopustí; že Kristus zůstane s apoštoly „po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20); že Duch stále vede církev dějinami a vytváří z ní Boží chrám a Kristovo tělo (1 Kor 3,16; Ef 2,22).

O co tedy jde synodu? Mnohem spíše o to, aby představil rodinu v Božím plánu stvoření a spásy tak, aby tato víra církve byla pochopitelná a srozumitelná. Synod chce „zmapovat výzvy dnešní rodiny, rozlišovat její povolání a zkoumat její poslání“, a to v kontextu dnešního světa a dnešní doby, aby tak církev, mluví-li o rodině, mluvila jazykem srozumitelným.

A nejen srozumitelným – také přijatelným. Záleží totiž nejen na tom, co říkám, ale i na tom, jak to říkám. A předávám-li druhému pravdu způsobem pro něj nepřijatelným, slouží-li mi pravdivá informace k tomu, abych jí druhého tloukl po hlavě jako obuškem, bude mou vinou, a ne jeho, že tuto pravdu nepřijme. Bude to moje odpovědnost a ode mne bude Bůh vyžadovat účty…

Farizeové přicházejí za Kristem s právnickou kličkou. Kdyby skutečně stáli o pravdu, kdyby skutečně chtěli slyšet Kristovo učení, nejspíše by se ptali nějak takto: „Rabbi, co si myslíš o manželství, co soudíš o vztahu mezi mužem a ženou?“ Oni se však ptají na rozpad, zánik, rozvrat manželství a rodiny, na situaci bolestnou, zraněnou, patologickou.

Ruku na srdce – nepodobáme se někdy až příliš oněm farizeům z dnešního evangelia? Nedíváme se na manželství a na rodinu očima až příliš obchodníma a právnickýma? Nesešněrovali jsme radostnou zvěst o manželství do systému norem, pravidel, zákazů a příkazů, právnických kliček a fascinace zlem? Nejsme my celibátníci někdy až příliš podobní těm, kdo nakládají lidem neúnosná břemena, jichž se ani prstem nechtějí dotknout?

Snad právě dnes více než kdy jindy je nesmírně důležité představit manželství a rodinu ve světle radostné zvěsti, ne jako břemeno. Snad právě dnes je nanejvýš nutné hlásat skutečně „radostnou zvěst o rodině“. Snad právě dnes je především třeba hledat pozitivní hodnoty manželství a rodiny – manželství, které je obrazem lásky Boha k člověku, vztahu Krista a církve; rodiny, která je skutečně „domácí církví“ a v určitém smyslu i „ikonou Trojice“.

Podívejme se například jen na manželský slib – připomeňme si jeho slova my, kteří mu nasloucháme jménem církve, i vy, kteří ho skládáte a žijete nebo se na jeho složení připravujete. (A možná by nebylo od věci vzít si manželský slib jako podklad pro zpytování svědomí…)

Já… odevzdávám se tobě… a přijímám tě… – nesmírně důležitá slova „odevzdat“ a „přijmout“! A podíváme-li se do latinských textů, najdeme zde pro „odevzdání“ sloveso „tradere“, tedy „odevzdávat“, ale i „vydávat“.

Nepřipomíná nám to ustanovení eucharistie? Skutečně: při slavení eucharistické modlitby slyšíme slova o Kristu, který „tu noc, kdy byl za nás vydán“, vzal chléb… Byl vydán – nejen „byl zrazen“, ale i „vydal se“, dal se lidem do rukou, odevzdal sebe sama lidem k dispozici. V latinských liturgických textech je zde jedno a totéž sloveso.

A týž výraz najdeme v samotných slovech ustanovení: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Muž, který se odevzdává ženě, žena, která se odevzdává muži, dělá to, co Kristus učinil sám se sebou, když nám dal své tělo, když vydal sám sebe na smrt, abychom my měli život v plnosti.

Přijímám tě – latinsky „accipio“; zcela stejný výraz, který nám zaznívá v eucharistické modlitbě: „vezměte a jezte… vezměte a pijte…“ – v latině „accipite“. To neznamená jen „akceptovat“! To znamená přijímat jeden druhého jako svátost, jako Krista.

Je až příliš mnoho podobností mezí manželstvím a eucharistií. Mluví se o manželské smlouvě – a copak nám ve slovech ustanovení nezaznívá „toto je smlouva nová a věčná“? Manželství je skutečně svátostí – tedy viditelným znamením neviditelné Boží milosti; a možná větším znamením, než na první pokus domýšlíme.

Můžeme v něm vidět obraz intimního spojení mezi Bohem a člověkem, spojení, které má svou plnost v události vtělení. A můžeme v něm vidět obraz velikonočního tajemství, smrti a nového života – skutečně svým způsobem v manželství odumírá člověk sám sobě a rodí se v druhém a pro druhého; a krom toho tato láska mezi mužem a ženou nezůstává uzavřena mezi nimi dvěma, ale dává vznik novému životu. Láska naprosté vydanosti mezi mužem a ženou – vydanosti celého života, vydanosti ukřižované – v dítěti vstává z mrtvých.

Zkusme se tedy takto dívat na manželství a zkusme je takto hlásat druhým – jako požehnané svědectví o nepředstavitelné lásce Boha k člověku, Boha k lidem, Boha, který se nás neostýchá nazývat svými bratry a sestrami (Žid 2,11).