K Misijní neděli

18. 10. 2015 9:00

Co se nám vybaví, když se řekne „misie“, eventuelně „misionář“?


Dost možná představa tropického pralesa, v jehož stínu postava v černém hábitu (mohl by být i jiné barvy, ale nevypadá to tak romanticky) hlásá pravdy víry překvapeným domorodcům. Netvrdím, že tomu tak nemohlo před staletími být, ale otázka misie nezmizela s koncem dobývání Nového světa, otázka misie je stále aktuální.

Je tak aktuální, že se jí zabýval i II. vatikánský koncil a věnoval jí jeden ze svých dekretů. Nese název Ad gentes, což bychom mohli přeložit jako „K národům“, tedy k národům světa. K nim byla církev poslána, aby se pro ně stala „všeobecnou svátostí spásy“.

Možná nás toto spojení zarazí. Možná si ale vzpomeneme na klasickou definici svátosti – viditelné znamení neviditelné Boží milosti ustanovené Kristem. A tato definice na církev perfektně sedí. Pochopitelně církev jako taková není osmou svátostí v řadě, jak jsme se ji učili a jak v ni věříme. Koncilní otcové tímto spojením chtěli vyjádřit zvláštní vztah, jaký má církev k Bohu a ke světu.

Co to vlastně znamená ono slovo „misie“? Můžeme je přeložit z latiny jako „poslání“. A to už je něco, co souvisí s vlastní podstatou církve – a se základem křesťanství vůbec. Kristus totiž, když sám působil na zemi a hlásal evangelium, mluvil o svém poslání – plnit Otcovu vůli a oslavovat jeho jméno. On, Boží Syn, mluvil z pozice toho, kdo byl poslán Otcem. Před svým nanebevstoupením poslal apoštoly: „Jděte, získávejte učedníky, křtěte, učte.“ A dějiny církve začínají tehdy, když byl poslán Svatý Duch.

Církev dělá to, co vidí u svého Pána a k čemu ji Pán určil. Proto i ona plní poslání, proto i ona je poslána. Proto je církev ve své nejhlubší podstatě misijní, misionářská. A je-li Boží vůlí, aby všichni lidé poznali pravdu a byli spaseni – a to tedy je – nemůže jinak, než že bude hlásat evangelium.

K hlásání evangelia jsme povoláni a posláni všichni, kdo tvoříme církev, všichni pokřtění. Není to výhradní úkol biskupů, kněží nebo řeholníků. Naším misijním působištěm je prostor našeho každodenního života. Všichni lidé – i ti v našem okolí – potřebují Krista jako vzor, učitele, osvoboditele, spasitele a dárce života. Jak učí Koncil: „Všichni věřící kdekoli žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha Svatého, který je posílil biřmováním, aby ostatní při pohledu na jejich dobré skutky chválili Otce a více pochopili pravý smysl lidského života a všeobecnou sounáležitost lidského společenství.“

Základní nástroj hlásání evangelia, jak ho představuje dekret Ad gentes, je vcelku jednoduchý: být s lidmi, mluvit s nimi a prokazovat jim lásku. Jak vidíte, někdy ani není třeba mnoha slov. Přiznejme si totiž, že mnohomluvným přesvědčováním a argumentováním, nekonečnými debatami a dohadováním málokoho přivedeme k setkání s Kristem.

Apoštol Petr to vyjádřil perfektně: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností.“ (1 Petr 3,15–16) A sv. František to ve svém pokynu svým bratřím geniálně shrnul: „Hlásejte evangelium stále, ale slova používejte, jen když je to nutné.“

Prožíváme dnes tzv. „misijní neděli“. Můžeme si při ní uvědomit, že my sami jsme povoláni k účasti na misijním díle církve a že svou povinnost neodbudeme jen výročním nákupem misijního koláčku. Naší misií je celý svět, naším úkolem je svědčit na každém kroku celým svým životem.

Posláním laiků je působit ve světě, žít uprostřed světa a světských záležitostí. Laikům je svěřena starost o svět, přírodu i společnost, o všechno, co ve světě působí, žije a funguje – anebo naopak nefunguje. To všechno totiž – hodnoty života a rodiny, kultura, hospodářství, různá umění a zaměstnání, instituce politického společenství, mezinárodní vztahy apod. i jejich rozvoj a pokrok, jsou nejen prostředky k dosažení posledního cíle člověka, ale mají i vlastní hodnotu vloženou do nich Bohem.

Laici jsou povoláni k tomu, aby působili ve světě jako kvas. Mají příležitost dostat se tam, kam například kněz jen tak nepřijde, a svědčit. To se dá provést různými způsoby. Samo svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu. A krom toho pro nás všechny platí slova sv. Pavla: „Běda mně, kdybych nekázal evangelium!“ (1 Kor 9,16)

Jsme povoláni k aktivitě – anebo taky k akci. Buďme tedy nejen aktivní, ale i akční! Sám Pán opětovně zve nás všechny, abychom se s ním každým dnem důvěrněji spojovali, mysleli na jeho zájmy jako na své vlastní a přidružili se k němu v jeho spasitelném poslání. Znovu nás posílá do všech měst a vesnic, do kterých chce sám jít, abychom se osvědčili jako jeho spolupracovníci v různých formách a způsobech jediného apoštolátu církve, který se musí trvale přizpůsobovat novým časovým potřebám, abychom byli stále horlivější v díle Páně s vědomím, že naše práce není v Pánu marná.

zdroje:
Ad gentes
Apostolicam actuositatem

 

Zobrazeno 415×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz