Co je to láska?

10. 5. 2015 10:00

Od nepaměti si tuto otázku klademe, snad od té doby, co jsou lidé lidmi. A od nepaměti se pokoušejí myslitelé, filosofové i básníci najít odpověď a nabídnout ji ostatním. O lásce se skládají písně a básně, o lásce se píšou romány, ale i učené traktáty, o lásce se mluví velice často – možná až příliš často. A tak se můžeme doslechnout, že láska je například:

  • pocit vnitřní libosti vyvolaný vnějším podnětem;
  • ráj, co má tisíc tajných dveří, jak praví stará báj;
  • láska, to je štít, sladký med i voda živá, kterou chtěl bych pít;
  • vášeň přemáhající veškeré zábrany a sebezáchovné pudy;
  • likvidátor rozumu;
  • je to vůně nebo zář, je to růže nebo pouhý stín;
  • stravující žár i hořký chlad;
  • černý kůň, co míchá pořadí, voda staletá, co podemele břeh;
  • nebo obzvlášť povedené „bilaterální interpersonální voluntativní relace tendující k subjektové komplementaci a reciproční psychosomatické saturaci“.

(Pokud jste se v tom ztratili, buďte rádi; znamená to, že jste normální lidé.)

Jen málokterý pojem má tolik významů a tolik definic jako právě láska, málokteré slovo je tak často opakováno a skloňováno ve všech možných pádech.

O lásce hovoří i texty Písma; a zrovna dnešní Boží slovo klade na lásku docela silný důraz. Podívejme se tedy na slova Janova listu.

Apoštol Jan se z předchozích snah poněkud vymyká. On totiž nenabízí definici, nýbrž zkušenost. Pro svatého Jana je láska konkrétní událost, kterou osobně zakusil, se kterou se osobně setkal, kterou mohl osobně poznat.

Snad se příliš nezmýlím, řeknu-li, že mezi nejpalčivější otázky dneška patří „existuje Bůh?“ a „má láska smysl?“. A tyto dvě otázky se nejen navzájem podmiňují, nýbrž jsou vlastně jen jinak vyjádřenou jedinou otázkou. „Bůh existuje“ a „láska smysl má“ jsou vlastně – jen jinak a jinými slovy řečeno – jedno a totéž. A odpověď na tuto dvojotázku nelze dokázat, nýbrž jen ukázat, poukázat na ni svým vlastním životem – dosvědčit ji.[1]

Klíčovým výrokem v Janově listu je onen verš: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás.“[2] Bůh přichází se svou iniciativou jako první. Bůh hledá způsoby, jak člověku svou lásku projevit, a cesty, jak se v lásce k člověku přiblížit. Bůh člověka miluje až do krajnosti. Bůh říká v lásce člověku: „ne já, ale ty“ – vždyť za nás vydal vlastního Syna.

„Co mohu, co mám udělat, abych si získal Boží lásku? Co udělat pro to, abych si ji zasloužil? Co pro to, abych si ji udržel?“ Ve světle dnešních textů ztrácí tato otázka smysl. Jediná možná odpověď je: zhola a naprosto NIC. Boží láska je vždycky první. Boží láska je zcela nepodmíněná, bez výhrad a bez příčiny – krom toho, že Bůh je láska sama.

Oho, přečti si pořádně dnešní evangelium, mi možná namítnete. Tam se přece píše o dodržování přikázání. Ano, nepochybně. Ale podívejme se přesně, co Ježíš říká svým učedníkům: „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce.“ Zůstanete – nikoli „získáte si“, „zasloužíte si“, nebo snad „zaplatíte si“.

A také se podívejme, o jaká přikázání se jedná. Jednoznačně to Kristus říká, a opakovaně to zdůrazňuje: jde o přikázání lásky. Milovat druhého, žít v lásce k Bohu i k lidem, to totiž není podmínka, nýbrž plod Boží lásky, a mohli bychom také říci „příznak“ Boží lásky; její poznávací znamení.

Bůh je garantem naší lásky, Bůh je zárukou všech našich lásek – všech těch lásek, které prožíváme, které zakoušíme, kterými milujeme. Pro ně všechny je Boží láska jejich základ, jejich zdroj a jejich síla. Vždyť Bůh sám je láska.

Jako mě miloval můj Otec, tak jsem si já zamiloval vás, říká Kristus. To není jen přirovnání pro inspiraci nebo vzor pro napodobování – „když už tedy Otec miluje Syna a Syn nás, asi bychom se taky měli mít rádi…“. To je zcela jednoznačná výpověď o podstatě Boží lásky k nám.

Láska, kterou Otec miluje Syna, je naprosto nepředstavitelná a nezměrná; tato láska je přímo životním principem vnitřního Božího života, vnitřního života Nejsvětější Trojice. A právě touto láskou Kristus miluje nás a právě k této lásce jsme my sami pozváni. Jsme pozváni k účasti na vnitřním životě Nejsvětější Trojice.

Zdá se to neuvěřitelné? Vraťme se ještě jednou k evangeliu. Co o nás Kristus říká? Nazývá nás přáteli – a to ne přáteli ve smyslu televizního seriálu, přáteli, kteří spolu náhodou bydlí v dočasném bytě, ani přáteli ve smyslu statutu na sociálních sítích. Snad bychom to mohli přeložit jako milými přáteli, nebo ještě lépe milovanými přáteli. To slovo v řeckém originále je totiž odvozeno od slovního základu slovesa milovat.

Tato láska není jen tak ledajaká. Tato láska má také jméno – a to jméno zní Duch Svatý. To on je láskou Otce a Syna. To on nám byl dán, vylit do srdce, jak píše apoštol Pavel;[3] a znovu jsem si to uvědomil zvláště včera při slavení křtu – v křestních obřadech zaznívají slova „ty nám, Bože, vléváš do srdce lásku, svého Ducha“. To on, Duch Svatý, z nás tvoří Ježíšovy milované přátele – a tedy milované Otcovy děti. To on nás miluje – a v nás miluje.

Naše láska je naší odpovědí na lásku Boží. Jak říkala sv. Kateřina ze Sieny, máločím tak člověk naplňuje to, že byl stvořen k Božímu obrazu a podobě, jako v tom, že miluje – že je schopen milovat. Milujeme, protože jsme milováni. Chceme, protože jsme chtěni. Toužíme, protože Bůh touží po nás.

A chápeme-li spolu se sv. Augustinem „milovat“ jako „chtít dobro druhého“, je člověk plodem lásky už z hlediska svého vlastního bytí, neboť „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“[4]. Člověk je proto, že jej Bůh miluje a v lásce říká: „Chci, abys byl.“

 

[1] Srv. Halík, Tomáš: Chci, abys byl (Lidové noviny, Praha 2012); str. 32–33

[2] 1 Jan 4,10

[3] Řím 5,5

[4] Gn 1,31

Zobrazeno 1721×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz