Milovat svět?

Neláska ke světu, útěk ze světa, pohrdání světem – to jsou velmi časté motivy v dějinách křesťanství, v návodech k duchovnímu životu, ba i ve výrocích Písma. „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska,“[1] varuje sv. Jan. A sv. Jakub je ještě důraznější: „Vy nevěrníci, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem? Kdo chce tedy být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“[2] A mnohdy používáme výrazy jako „světský“, „ze světa“, „sekulární“ jako synonyma pro „Bohu nepřátelský“.

Jako provokace, jako protimluv, jako výstřel z opačné strany barikády zaznívají slova dnešního evangelia: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“

Jak je tomu tedy s láskou ke světu? Mohu nemilovat svět, k němuž Bůh sám chová takovou lásku, že jde kvůli ní až do krajnosti?

Obezřetnost je zde namístě. On totiž není svět jako svět – a není láska jako láska.

Zakratičko budeme vyznávat víru v Boha, který stvořil nebe i zemi, všechno viditelné i neviditelné. Právě v této souvislosti bychom mohli mluvit o světě. Otcové křesťanského starověku, kteří na velkých koncilech toto vyznání formulovali, dobře věděli, proč zdůrazňují Boží stvořitelskou úlohu, Boží dílo světa viditelného, světa pozemského.

Tento svět byl stvořen jako dobrý – a pochybuji o tom, že by nějaká moc ve vesmíru byla s to překonat moc Boží dobroty. Všemu zlu navzdory Boží dílo stvoření zůstává ve své podstatě dobré. Žasne nad tím žalmista: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil…“[3] – nebo na jiném místě: „On sám učinil velké divy, jeho milosrdenství trvá navěky. On moudře učinil nebe, jeho milosrdenství trvá navěky.“[4]

Ano, do Božího plánu stvoření vstoupil hřích. Ďáblovou závistí vešla do světa smrt, upozorňuje nás autor knihy Moudrosti.[5] Ve světě působí zlo, existují v něm struktury hříchu a člověk často sbírá plody své špatnosti i zla spáchaného předchozími generacemi od prvopočátku – stavu, jemuž říkáme dědičný hřích.

Právě těchto skutečností si byli svatopisci i další světci dobře vědomi. Chápali svět jako prostor, kde se může v důsledku pádu andělů i lidí zlo realizovat – jako scénu, na níž může ďábel předvádět svou parodii na Boží dílo. Ne nadarmo se ďáblovi říká „opice Boží“.

Proto varují učitelé duchovního života před lákavými nabídkami, které zlo na scéně světa podbízí. A souhrnně těmto lákadlům dali pojmenování „svět“. A to je ten svět, o němž hovoří Písma i jiné prameny, když nás před ním varují – nikoli svět jako takový, nýbrž svět jako celek Božích nepřátel.[6]

Bude to znít jako paradox – ale i tento „svět“ je Bohem milován. Právě do tohoto světa posílá Otec svého jediného Syna, a to nikoli jako soudce, ale jako spasitele. Vždyť on sám, vtělený Boží Syn, se světem „kompromitoval“: „Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval.“[7]

K tomu dodává sv. Jan Pavel II.: „Vykupitel světa! V něm se zjevila novým a ještě obdivuhodnějším způsobem základní pravda o stvoření, kterou dokazuje kniha Geneze, když několikrát opakuje: ‚A Bůh viděl, že je to dobré.‘ Dobro má svůj zdroj v moudrosti a lásce. Viditelný svět, který Bůh stvořil pro člověka – onen svět, jenž byl podroben nicotnosti, když do něho vstoupil hřích – znovu získává v Ježíši Kristu své původní spojení se samým Božím zdrojem moudrosti a lásky. Vždyť přece ‚Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna‘. A jako v člověku–Adamovi byl tento svazek přetržen, tak v člověku–Kristovi byl znovu navázán.“[8]

Můžeme si se sv. Ignácem z Loyoly představit Krista, našeho Pána, věčného Krále, a před ním veškerý svět, jejž On celý a každého jednotlivě volá a říká: „Je mou vůlí podrobit si veškerý svět a všechny nepřátele a tak vejít do slávy svého Otce; proto kdo chce jít se mnou, musí se se mnou namáhat, aby jako mě následoval v námahách, následoval mě také ve slávě.“[9]

Bůh skutečně vynakládá veškeré možné prostředky, aby svět získal. Boží láska ke světu nebyla zničena, škrtnuta ani zmenšena hříchem a pádem. Bůh miluje všechno, co stvořil – kdyby to milovat přestal, propadlo by se stvoření do nicoty.

Svět je totiž také kromě toho, že je jevištěm zla, také – a řekl bych i především – jevištěm Boží slávy, Boží velebnosti, Boží dobroty a Boží lásky. Dokonce někteří teologové hovoří o stvořeném světě jako o „jakoby svátosti stvoření“ – tedy o viditelném znamení neviditelné Boží milosti, která volá k bytí to, co není.

Pohleďme, jak Bůh přebývá ve tvorech – v neživé přírodě, když jí dává existenci, v rostlinách, když jim poskytuje vzrůst, ve zvířatech, když jim dává cítění, v lidech, když jim dává rozum. A já sám mohu říci, že Bůh přebývá ve mně, když mně dává existenci, když mě oživuje, když mně poskytuje cítění, když mně dává rozum a stejně tak když ze mne dělá chrám, poněvadž jsem stvořen podle podoby a obrazu jeho božské velebnosti.[10]

Právě proto jsme tento svět povoláni milovat; jsme povoláni milovat to, co miluje Bůh. Ovšem je třeba říci, že jsme také povoláni milovat tak, jak miluje Bůh. A jak již bylo řečeno, není láska jako láska.

Někdo může prohlásit například „miluji salám“ – takový uherský, jemně nakrájený, pěkně okořeněný… prostě salám. A udělá všechno pro to, aby se ho zmocnil hlava nehlava a sprovodil ho ze světa. Milovat svět takovou láskou je velmi nebezpečné. Ono se nám totiž ani nepodaří svět sprovodit ze světa; ba ani se ho zmocnit a pohltit. Svět je pro nás příliš velké sousto, a dříve než my jej, pohltí on nás. Sv. Augustin se o to pokoušel, a vzpomíná na to ve svých Vyznáních: „Ty jsi byl uvnitř a já venku, a tam jsem tě hledal, a já šeredný vrhl jsem se na všecky krásné tvory, jež jsi stvořil.“[11]

Proti tomu stojí Boží láska, která se vydává do krajnosti. Ano, Bůh chce svět získat – ale ne proto, aby ho zlikvidoval, nýbrž proto, aby jej proměnil, spasil, učinil novým stvořením.

Slova „láska“ a „milovat“ často používají zamilovaní. Takový zamilovaný člověk nevidí, neslyší, zapomíná na všechno kolem sebe – a páchá kdejaké skopičiny. Často si svůj pohled na okolí přizpůsobuje svému toužebnému přání a jeho vnímání reality nabývá až netušených a neočekávaných forem. O to tvrdší pak srážka s realitou bývá. Říká se, že zamilovaní nosí růžové brýle. Skoro bych dodal, že k nim patří klapky na očích. Vím, co říkám; zažil jsem to sám vícekráte, taky jsem byl mladý…

Člověk, který skutečně miluje, má také – obrazně řečeno – dobrý zrak. Vidí dobro druhého a usiluje o ně. Dělá všechno pro to, aby toho, koho miluje, přivedl k největšímu štěstí, největší blaženosti – a v důsledku k Bohu, i když ho nedokáže takto pojmenovat.

Skoro bych řekl, že nás učitelé duchovního života – apoštoly počínaje – spíše než před láskou k světu varují před zamilovaností do světa. Tam, kde vidíme jen a pouze svět nebo jeho část, tam, kde máme oči jen pro to, co chceme ve světě získat, čeho se chceme zmocnit, tam, kde nám svět neodhaluje Boží lásku, ale zatemňuje a zakrývá pohled na ni, tam je třeba mít se na pozoru, tam plným právem zaznívají slova varování a výstrahy před světem.

Jinak vypadá láska, jakou svět miluje Bůh, zcela jinak. K této lásce jsme povoláni: k lásce, která je ochotna jít až do krajnosti, aby svět získala pro Boha. K lásce, která miluje bez nároku a šance na odměnu. K lásce, která ochotně a vědomě spolupracuje s Bohem na díle spásy, na díle vykoupení a posvěcení světa. K lásce, která vede svět k tomu, aby se stal novým stvořením. K lásce, s níž budu moci na konci časů předstoupit před Boží soud; a až se mě věčný Soudce zeptá: „Dítě, miloval jsi svět?“ budu moci odpovědět: „Ano, Otče; tak, jak jsi mi k tomu byl příkladem.“

[1] 1 Jan 2,15

[2] Jak 4,4

[3] Žl 8,4

[4] Žl 136,4–5

[5] Mdr 2,24

[6] srv. Rahner, Karl; Vorgrimler, Herbert: Teologický slovník; heslo Svět

[7] GS 22

[8] Redemptor hominis 8

[9] DC 95

[10] DC 235

[11] Conf. X,27,38