Abrahámova zkouška

1. 3. 2015 7:00

Text, který zaznívá tuto neděli v prvním čtení, patří mezi nejtěžší k pochopení, ke zpracování, k interpretaci… Pokusím se svým čtenářům nabídnout jedno možné řešení – netvrdím, že jediné možné, jediné správné; ale snad jim bude ku prospěchu.


 

Abrahám bývá nazýván „otcem víry“, a často právě v souvislosti s dnešním úryvkem, s událostmi obětování Izáka. Uvádí se, že právě tehdy projevil svou víru v plnosti, v dokonalosti. Možná by se spíše dalo říci, že tehdy jeho víra do dokonalosti dorostla, dozrála. Proč?

Klíčová slova, první ze dvou zásadních informací dnešního úryvku, zazněla hned na začátku: Bůh zkoušel Abraháma. Hlavním tématem totiž, zdá se, není samotné obětování Izáka, dovedené téměř až do krajnosti, ale fakt Abrahámovy zkoušky.

Abrahám si byl dobře vědom zaslíbení, kterého se mu dostalo – z jeho potomstva, z jeho vlastního syna měl vzejít veliký a mocný národ, který bude dědicem požehnání. Ovšem jak víme, snažil se tomuto Božímu zásahu trošku „dopomoci“. Dříve než se mu z Boží vůle narodil Izák, jeho skutečný syn – a syn jeho ženy – měl už jiného syna se svou otrokyní. Jako by tím chtěl říci – Bože, neobtěžuj se se zázraky, já už jsem si to zařídil sám.

A nezůstalo jen u jednoho; v Písmu bychom našli povícero Abrahámových nemanželských dětí. Možná znáte dětský popěvek „Otec Abrahám měl sedm synů, sedm synů měl otec Abrahám…“ Ten odpovídá pravdě. A také tito synové pak házeli Izákovi – dědici zaslíbení – klacky pod nohy.

Snaha vyřešit Boží záležitosti po svém mívá často za následek nebezpečné pokušení – domnívat se, že tyto „zkratky“ nejsou Božím, ale čistě mým dílem. Už to není Bůh, který v mém životě jedná; už jsem to jen já sám. Neoslaví se Bůh, oslavím se já. A následně pak začnu pokládat všechno, co od Boha dostávám, za čistě svoje vlastní.

Izák je syn, kterého Abrahámovi a Sáře skutečně daroval Bůh. A aby Abrahám neupadl do zmiňované pasti, aby si skutečnost daru opravdu uvědomil, musel projít zkouškou. Musel zakusit, že mu Bůh dává najevo: „Abraháme, Izáka jsem ti daroval já. Nyní ho od tebe chci; dej mi ho. Vrať mi ho. Je můj, mně náleží.“ Musel si uvědomit, že není „výrobcem“ ani majitelem svého syna.

Někdy nás Bůh staví do podobných situací. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem o něco příliš usiloval, když jsem se něčeho chtěl zmocnit, když jsem se za něčím pachtil – když jsem si pokoušel vynutit přátelství lidí, na nichž mi záleželo – zjistil jsem, že mi to všechno proklouzává mezi prsty. Naopak když jsem se toho dokázal zříci, ne tak, že bych složil ruce v klín, ale spíše že jsem je obrátil k Bohu – „tobě to všechno odevzdávám, ne má, ale tvá vůle ať se stane“ – dostal jsem všechno v nadhojnosti…

Abrahám tedy v této zkoušce dozrává ve víře. Bůh vidí, že Abrahám obstál, že mu neříká „nedám ti svého syna; můj je, ne tvůj“. Vidí, že mu neodpírá – nebo bychom také mohli říci „nezapírá“ svého syna, svého prvorozeného, který patří Hospodinu. Proto ho na poslední chvíli zastavuje, zadrží mu ruku s nožem a vrací mu syna zpět, a to s hojným požehnáním.

Bůh nechtěl po Abrahámovi, aby skutečně došel až do krajnosti. Dopřál mu, aby se splnilo, co řekl Izákovi cestou na horu oběti: „Bůh si vyhlédne oběť, můj synu.“ Bůh je to, který dává Abrahámovi náhradní oběť v beranovi uvízlém v křoví, aby nemusel obětovat svého vlastního syna.

Někdy jsme ovšem v nebezpečí – a snad i na základě našeho textu – vidět v Bohu jakéhosi krvelačného despotu, který nutí Abraháma k takovým vypjatým situacím, který – v novozákonním kontextu – odmítá smířit svůj uražený majestát, pokud mu za to nezaplatí smrt jediného spravedlivého na zemi, smrt Bohočlověka. Ovšem takový pohled na Boha by byl na hranici rouhání.

Co slyšíme v dnešním druhém čtení? „Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám?“ Bůh není krutý a nesmiřitelný. On je skutečně s námi, on je na naší straně. On posílá svého Syna – ne proto, aby byl jeho smrtí uchlácholen ve svém hněvu, třeba spravedlivém, ale proto, aby člověk nemusel zemřít. Tak jako poslal Abrahámovi berana k oběti, tak posílá všem lidem Beránka.

Kristus skutečně přichází na svět, aby smířil svět s Otcem. Ale není to svět, který koná něco pro smíření; je to Otec, který přichází ke světu jako první s nabídkou smíru. Kristus smiřuje svět s Otcem, protože Otec se chce smířit jako první.

V nejrůznějších náboženstvích se lidé snažili v době Abrahámově i v době Ježíšově, a dost možná i v době naší udělat něco proto, aby se přiblížili k Bohu. Jádrem křesťanství je, že Bůh dělá všechno pro to, aby se přiblížil člověku. Abraháma nenechal dojít do krajnosti – sám však do krajnosti došel, když poslal svého vlastního Syna, svého jediného Syna, kterého miluje láskou nade všechno pomyšlení. Proč? Z lásky k člověku.

„Tohle je můj milovaný Syn,“ představuje svého velikonočního Beránka, svou jedinou a dokonalou oběť, kterou posílá za nás, pro nás, místo nás. Tak jako Abrahámovi na hoře Moria, tak apoštolům na Hoře proměnění zjevuje nejen svoji slávu, ale především svou lásku až do krajnosti. Však podle ostatních evangelistů hovořili Mojžíš a Eliáš o smrti, kterou měl Kristus podstoupit. Není divu, že tváří v tvář této Boží lásce Petr neví, co by měl říci.

Abrahám se na hoře rozhlédl – a viděl berana v křoví. Apoštolové se rozhlédli – a viděli samotného Ježíše. On je ten jediný a pravý Beránek, na němž se naplnilo proroctví dané Abrahámovi, a to až do detailů, včetně křoví, do něhož se Abrahámův beran zachytil hlavou, a dříví neseného na horu oběti, detailů, které došly naplnění v trnové koruně a ve dřevě kříže.

Tak velká je tato Boží láska k nám, že ji nezastaví a nepřemůže ani smrt. Proto tento příběh lásky Boha k člověku nekončí na Kalvárii, ale pokračuje v prázdném hrobě. Nevrcholí smrtí, ale zmrtvýchvstáním.

Taková láska překonává všechny lidské představy. Tu a tam se obrazně a trochu romanticky hovoří o „lásce až za hrob“, ale jak pochopit, že Bůh to myslí přesně takhle, doslova a do písmene? A přece je to pravda.

Když apoštolové odcházeli, hovořili, uvažovali, rozebírali, co to může znamenat „vstát z mrtvých“. Až se budeme rozcházet ze slavení nedělní eucharistie, v níž se také setkáváme s Boží slávou tváří v tvář, snad bychom také mohli uvažovat o tom, co pro nás znamená „vstát z mrtvých“.

zdroje:
Heller, Jan; Prudký, Martin: Obtížné oddíly knih Mojžíšových; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007
Cantalamessa, Raniero: My kážeme Krista ukřižovaného; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996

 

Zobrazeno 1851×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz