Svatý otec František navštívil římskou farnost Všech svatých, kde 7. března 1965 bl. Pavel VI. poprvé slavil mši podle norem stanovených II. vatikánským koncilem. Padesát let poté František žádá o „symfonii mezi tím, co liturgie slaví, a tím, co žijeme“ a o „angažovanost v očistě duchovní stavby církve, jejíž je každý z nás živoucí částí v moci křtu“.
Svatý otec vybízí k „díkůvzdání Pánu za to, co učinil ve své církvi v těchto padesáti letech liturgické reformy; bylo to skutečně odvážné gesto církve, která se přiblížila Božímu lidu, aby tak mohl dobře pochopit, co koná. A takto slavit mši je pro nás důležité. A nelze jít nazpět; musíme jít stále vpřed, stále vpřed, a kdo se vrací nazpět, mýlí se.“
Liturgie je první a neodmyslitelný zdroj, z něhož mohou věřící čerpat skutečného křesťanského ducha – to jsou slova koncilní konstituce Sacrosanctum concilium, která František připomíná, když hovoří o „bytostném svazku, který sjednocuje život Ježíšova učedníka a liturgické slavení“.
František pokračuje: „Když při příležitosti židovských Velikonoc Ježíš vchází do chrámu a nachází lidi, kteří se věnují svým obchodním záležitostem, převrací stoly, shazuje na zem peníze, odhání obchodníky, protože odmítá obchodování v chrámě, ale také proto, že se chce dotknout určitého typu zbožnosti. Ježíšovo gesto je úkon ‚úklidu‘, očisty, a postoj, který zde odmítá, lze najít v prorockých textech, podle nichž Bůh nepřijímá, nevítá vnější kult postavený na materiálních obětech, založený na osobních zájmech (srv. Iz 1,11–17; Jr 7,2–11).“
František nás zve k tomu, abychom správně pochopili Ježíšovu výzvu:
„Je to výzva k autentickému kultu, ke shodě liturgie a života; výzva platná v každé době, a také dnes pro nás: shoda liturgie a života. Liturgie není něco podivného, tam kdesi v dálce, během jehož slavení já myslím na mnoho jiných věcí nebo se modlím růženec. Ne, ne: je tu shoda liturgického slavení, které pak já uskutečňuji ve svém životě, a tudy je třeba jít stále dál; musíme urazit ještě dlouhou cestu.“
František dodává: „Co najdeme, když se vydáme do našich chrámů? Toť otázka.“
Liturgie nemá být „rituál, který je třeba splnit, nýbrž zdroj života a světla pro naši cestu víry“. A František hovoří zcela jasně o tom, co všechno to vyžaduje: „‚Ale já, Pane, chodím každou neděli, mám splněno, ty se nevměšuj do mého života, neruš mě.‘ To je postoj mnoha katolíků, že? Příliš mnoha! Ježíšův učedník jde do kostela, aby se setkal s Pánem a našel v jeho milosti, působící ve svátostech, sílu smýšlet a jednat podle evangelia. Proto si nesmíme dělat iluze, že vejdeme do domu Hospodinova a ‚zakryjeme‘ modlitbami a zbožnými úkony takové jednání, které se protiví spravedlnosti, poctivosti a lásce k bližnímu. Nemůžeme nahradit ‚projevy zbožné úcty‘ to, co jsme dlužni vůči bližnímu. A to žádá skutečné obrácení.
Postní doba je dobou příhodnou pro znovuobjevení svátosti pokání a smíření, která nám dává růst v jednotě s Bohem, dává nám znovu získat ztracenou radost a zakoušet útěchu z toho, že se cítíme osobně přijímání v milosrdném Otcově objetí.
Právě zde, v kostele Všech svatých před padesáti lety blahoslavený Pavel VI. svým způsobem zahájil liturgickou reformu, když slavil mši v běžně mluveném jazyce lidu. Přeji vám, ať tato souvislost ve vás všech oživí lásku k Božímu domu.
Zde můžete, kdykoli budete chtít, zakoušet obrozující moc osobní i společné modlitby. Naslouchání Božímu slovu, hlásanému v liturgickém shromáždění, vám bude oporou na cestě vašeho křesťanského života. V těchto zdech se budete setkávat ne jako cizinci, nýbrž jako bratři, ochotní podat si ruku, protože vás spojila Kristova láska, základ naděje a nasazení každého věřícího. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom obnovili své rozhodnutí nasadit se za očištění a vnitřní „úklid“ duchovní stavby církve.“
překlad článku ze stránek italské redakce Radio Vaticana
100% souhlas Adalberto.
To Jenda: Já druhý vatikánský koncil respektuji, myšlenka byla asi dobrá, ale opravdu si nemyslím, že je co vychvalovat a připomínat si jako něco skvělého. Takže asi tak.
To Adalberto:
Nemyslím si, že by byl udržován dojem, že tradiční ritus je zastaralý, nemoderní, přežitý, apod... Ale přijde mi, že je stále příliš mnoho pochybovačů, kteří nechtějí respektovat "nový ritus", špiní jej, nabourávají a tak vlastně škodí samotné církvi...
A možná že právě proto chtěl papež František znovu připomenout, že prostě jdeme dále... Ono "nostalgické vzpomínání na starý dobrý časy" církvi rozhodně nepomůže, stejně jako podvracení autority, ať už ritu nebo vatikánského koncilu jako celku...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.