Popelářské studie

18. 2. 2015 14:01

Kdo z nás jako maličký nechtěl aspoň chvíli být popelářem?


Když si zavzpomínáme na dětství, bez obav bych se vsadil, že se nám vybaví mimo jiné také právě toto přání. Bezpochyby na tom neměla větší zásluhu obzvláštní záliba ve špíně či naopak nadměrná touha podílet se na úklidu rodného města či vísky. Jsem si takřka jist, že klíčovou roli sehrál zvláštní technologický rys popelářských aut. Kdo z nás nechtěl jezdit na stupátku vzadu na tak řečeném kuka-vozu? A zeptejte se svých tatínků – nebojte se, že by vám odpověděli jinak.

Ty doby už dávno (nebo snad nedávno) minuly. Také popeláři už převážně neodvážejí ony zbytky po hoření, totiž popel, nýbrž nejrůznější odpad jiného druhu. A přesto si toto zaměstnání uchovalo pojmenování podle popela. A stejně tak se nepřejmenovaly a nepřejmenují popelnice.

Popel je pro nás znamením špíny, odpadu a naprosté bezcennosti. Řekne-li se popel, vybaví se nám zcela nevyužitelný prach, vyčerpaný zbytek paliva, který se už nijak zpracovat nedá. Snad jen posypat zledovatělý chodník s ním můžeme – abychom neuklouzli.

Dnes jsme našli v kalendáři Popeleční středu. Při bohoslužbě přijmeme na čelo znamení popela. Proč tomu tak je? Můžeme to chápat jako určité upozornění, výstrahu – zastav se. Zpomal. Dej pozor, aby neuklouzl. Uvědom si, co děláš, a zamysli se, jestli nestojíš na pokraji kluzkého svahu.

Tento den je také dnem vstupu do předvelikonočního období, které se nazývá postní doba, doba pokání. V dnešní době se toto slovo moc nenosí. Možná je příliš spojeno právě se „sypáním si popela na hlavu“, tedy ponižováním sebe sama.

Mezi pokáním a ponižováním je však propastný rozdíl. Dělítkem je pravdivý postoj ke skutečnosti. Člověk, který se ponižuje, ze sebe dělá něco méně, než ve skutečnosti je – prohlašuje se za nepatrného, zbytečného, neužitečného, ačkoli takový není – přinejmenším ne v takové míře, kterou dává najevo. Nebo si to alespoň o sobě nemyslí. Někdy se tomu říká „hrbatá pokora“, ačkoli to s pokorou má sotva co společného.

Ten, kdo činí pokání, si je vědom své vlastní nedostatečnosti, ovšem nezapomíná přitom na svou vlastní hodnotu a na svou důstojnost. Konám-li pokání, přiznávám, že jsem se dopustil něčeho zlého, a jako plnohodnotný člověk jsem připraven nést odpovědnost.

Pokání je výrazem pravdivého postoje k sobě samému, k druhým lidem i k Bohu. Pokání je uvědoměním si vlastních chyb a vůlí napravit je. A právě to je smyslem postní doby – ne sebezápor pro sebezápor, ne příležitost k hrdinským výkonům, ba ani redukční dieta.

Snad ještě jedno možné využití popel má – dají se s ním hnojit zahrádky. Právě v těchto dnech, na prahu jara, v postní době to pro nás může být výzvou: zapracujme na sobě, pečujme o svůj život, aby z nás – nebo v nás – mohlo něco pěkného vyrůst.

S využitím článku z časopisu Tarsicius, únor 2007,
a Městského zpravodaje Letovice, březen 2014

 

Zobrazeno 939×

Komentáře

sanitan

Tady už si ten popel můžeme opravdu "jenom sypat na hlavu" - sypání chodníků popelem je v našem malém městečku považováno za vandalství a zakázáno vyhláškou :-/

martini-maria

Vždycky jsem chtěla být popelářem:-) právě kvůli tomu stupínku, a že člověk může za jízdy naskakovat a vyskakovat... svoboda prostě, něco jako Cabriolet bez střechy:-) :-) :-)

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz