Co by se dalo říci na půlnoční…

25. 12. 2014 0:00

Vítám vás uprostřed jedné z nejdelších nocí v roce. Vítám vás uprostřed zimy a mrazu. Vítám vás v kostele na půlnoční bohoslužbě. Vítám vás – ale nemohu si odpustit otázku.


 

Proč jste sem přišli? Možná se schovat právě před mrazem. A máte pravdu, je tu teplo. Tak trochu se zahříváme navzájem svým dechem. Říká se, že tenkrát v Betlémě zahřívali Jezulátko osel a vůl. A protože si tak sám trochu připadám, jste tady správně. Buďte vítáni.

Možná hledáte závětří. A máte pravdu, sem nefouká. Toto místo je chráněné. Tady jste v bezpečí i v této zimní noci. Buďte vítáni.

Možná jste přišli za zábavou. A máte pravdu, tady se zpívá a mluví. Teď zrovna mám slovo já. Ale to hlavní slovo, slovo s velkým S, je ještě něco jiného. Každopádně buďte vítáni.

Možná jste přišli ze zvyku, protože o Vánocích se na půlnoční chodí. A máte pravdu. Je to dobrý zvyk, a dobré zvyky by se měly dodržovat. Buďte vítáni.

Možná jste si přišli zazpívat koledy. A máte pravdu. Už jsme některé z nich zpívali a další nás ještě čekají. Možná se stydíte, že nejste dobří zpěváci. Z toho si nic nedělejte. Tenkrát v Betlémě zpívali andělé, a na ně stejně nemá nikdo z nás. Nemáte se tedy za co stydět. Buďte vítáni.

Možná jste přišli hledat pokoj a klid uprostřed toho předvánočního a vánočního shonu. A máte pravdu. Teď je tu sice o trochu rušněji než obvykle, ale pokoj mezi námi by nám nikdo neměl vzít. Ostatně – tenkrát v Betlémě taky andělé přáli lidem na zemi pokoj. Buďte vítáni.

Možná jste přišli hledat Boha. A máte pravdu. Vánoce jsou svátky pro ty, kdo hledají Boha a chtějí se s ním setkat tváří v tvář. Protože právě o Vánocích oslavujeme to, že Bůh se s člověkem tváří v tvář setkává.

Bůh – je to docela krátké slovo, a přece je jen málo slov, která by byla tak zatížena nejrůznějšími asociacemi, souvislostmi, ale i předsudky a nezvyklými představami.

Možná je to pro vás příliš těžké slovo. Možná se vám špatně vyslovuje. Možná je pro vás spojeno s lidmi, kteří za ně schovávali svoje vlastní špatnosti. Možná ve vás budí smíšené pocity, nebo dokonce odstup, odpor, hněv.

Někdy je těžké věřit v Boha. „Kde jsi, Bože?“ ptáme se, když vidíme utrpení druhých lidí. Kde jsi, Bože, když nevím kudy kam? Kde jsi, Bože, když umírají nevyléčitelně nemocní? Kde jsi, Bože, když na svět přicházejí postižené děti? Kde jsi, Bože, když lidé na světě nemají co jíst? Kde jsi, Bože, když se lidé nenávidí, týrají a zabíjejí?

Možná nám někdy připadá, že žijeme v nespravedlivém světě. Možná nám někdy připadá, že bychom měli jeho spravedlnost vzít do vlastních rukou. Možná nám někdy připadá, že bychom to měli dát Bohu pořádně najevo; a jestli nám to on, Stvořitel světa, nějak pořádně nevysvětlí, měli bychom mu to pořádně vytmavit. Možná máme někdy chuť vyzvat Boha na souboj.

A Bůh říká: Dobře. Beru. Přijímám výzvu. Zvednu hozenou rukavici. Udělej se mnou, co uznáš za vhodné; nebudu se bránit. A říká to právě dnes, právě v tuto noc, právě o Vánocích.

Dnešního dne Bůh nepřichází s hromy a blesky. Dnešního dne se Bůh nezjevuje ve svém vznešeném majestátě. Dnešního dne jej máme před očima jako maličké dítě. Jako bezbranné miminko. Jako novorozeně.

Proč jsme sem dnes přišli? Možná hledáme jesličky. Víme, tušíme, pamatujeme si, že k Vánocům jesličky patří. A v těchto jesličkách leží malý Ježíšek. Ten, který přišel na svět před více než dvěma tisíci lety kdesi na Blízkém východě, na periferii tehdejšího civilizovaného světa, v mizerných poměrech a nezáviděníhodné situaci.

Tento Ježíšek, tento malý Ježíš, toto maličké, je Bůh. Dítě, lidské novorozeně, je nejbezbrannější ze všech mláďat, která přicházejí na svět. A právě tak vstoupil do tohoto světa Bůh.

Je to obrovský paradox. Ten, kterého nazýváme všemohoucím, se stal bezmocným dítětem. Ten, který bývá nazýván Slovem s velkým S, tu před námi leží jako nemluvňátko. Ten, který stvořil svět, se vydává světu na milost a nemilost.

Máme příležitost Bohu vrátit všechno, co mu vyčítáme. Nebude se bránit, má příliš slabé ruce a pomoci se nedovolá. Ale ruku na srdce – dokázali bychom ublížit tomu maličkému?

Proč jsme sem dnes přišli? Možná jako tenkrát v Betlémě obyčejní pastýři z okolních kopců, nebo naopak mudrci ze vzdálených krajů: setkat se s tímto dítětem. Přišli jsme se sklonit před tímto dítětem, ať už si připadáme spíše jako betlémští pastýři nebo jako mudrci od východu. Ale sklonit se musíme – jsme příliš velicí, abychom to maličké dobře viděli ze své výšky. A je to spravedlivé, protože dnešní noci se Bůh sklání k nám.

Proč se Bůh stal člověkem? Protože o člověka stojí. Protože si přeje, aby mu člověk věnoval své přátelství. Aby ho měl člověk rád.

Proč jsme sem vlastně přišli? Možná proto, že nechceme být sami, zvláště o Vánocích. Ano; není dobré, aby byl člověk sám. Bůh to ví. Bůh nechtěl, aby byl člověk sám, a právě proto se sám stal člověkem – v tomto betlémském dítěti.

Možná nám představa Boha nahání strach. Ale tohoto dítěte, malého Jezulátka, se těžko budeme bát. Mohli bychom je však dokázat mít rádi. A právě proto se Bůh člověkem stal. Jinak by to nedělal – nemusel by, je všemohoucí. Nemusel – a přece chtěl.

Na konci této bohoslužby budeme zpívat známou píseň »Narodil se Kristus Pán«. Věřím, že patří k tomu nejlepšímu, co máme s Vánoci spojeného, a řekl bych, že ji mnozí známe. Zaměřme se – až ji uslyšíme nebo až se k ní sami přidáme – na poslední slova každé sloky: nám – NÁM narodil se. To pro nás, nám a kvůli nám se Bůh stal člověkem.

Až odsud budete odcházet, vezměte v duchu to betlémské miminko s sebou, vezměte je do náručí a přitiskněte je k sobě. A až vám bude úzko, až vám bude připadat, že jste na všechno sami, vzpomeňte si na ně. Vzpomeňte si na to, že je pořád s vámi. Protože v tom spočívají Vánoce. To jsou Vánoce. Právě v tuto chvíli, právě tady a teď jsou Vánoce.

Zobrazeno 1313×

Komentáře

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz