Hlavně to srdíčko…

…slýcháváme někdy v nejrůznějších rozhovorech se sportovními a jinými celebritami – nebo dnes už spíše v parodiích na ně. Když k tomu dodáme zkušenost s vemlouvavými radami těch, kdo se nás snaží přesvědčit, abychom při smeknutí klobouku odstranili i hlavu pod ním, rezignovali na přemýšlení a „šli do toho srdíčkem“, je v nás obraz srdce téměř jistě dokončen. A popravdě řečeno, je to obraz spíše odpudivý.

V různých dobách a na různých místech na nás srdeční dekorace vykukují a vyskakují – ať je to valentinská polovina února, ať jsou to perníková srdce v pouťové sezóně, ať je to pro mě za mě třeba první máj a jeho lásky čas. A v důsledku jsme už vůči pojmu srdce jaksi otupělí, eventuelně poněkud přednaštvaní.

Až příliš snadno jsme se nechali kdysi dávno přesvědčit, že srdce je pro mozek protihráč, že se mu staví na odpor, že hlasuje proti – a že reprezentuje nerozumnou, spontánní, bezmyšlenkovitou, citovou, ba pudovou stránku člověka, proti níž je třeba postavit chladný, racionální kalkul, logickou úvahu, která přece dělá člověka člověkem a odlišuje ho od nižších forem života.

Povzdychl si kterýsi překladatel, že se Dantovi snadno psala Božská komedie, když se mu v italštině rýmují amore, cuore a dolore. V češtině je to zrovna trojice slov, na něž básníci marně hledají rým – láska, srdce, bolest. A když už najdou, bývá buďto nelibozvučný, nebo tak obehraný, že celou báseň degraduje.

Přesto ještě stále z našeho jazyka srdeční slovní zásoba nemizí. Ruku na srdce – pohoršuje nás, pošle-li nám někdo srdečné pozdravy z dovolené? Často jsou to nehledaná slova, neboť odesílatel má co na srdci, to na jazyku, a někdy za námi přijde se srdcem na dlani. To ovšem musí být člověk se srdcem ze zlata, a ne z kamene.

Srdce není hříčka pudů; alespoň ne do té míry, nakolik pokládáme lásku za více než jen pudovou nebo emocionální záležitost. Nakolik je láska lidským bytostem vlastní, nakolik schopnost mít rád vytváří z osoby osobnost a dodává jí osobitost, natolik lze říci, že srdce je pro člověka především orgánem formace, nejen informace. Člověk není ani supervýkonný počítač, ani anděl ve stroji, ani duše uvězněná v těle. Člověk je především osobní bytost ve své celistvosti; a prožívá-li cokoli srdcem, prožívá to jako celek, v plnosti. Prožívá to v jádru své bytosti, v centru své existence.

Slavíme dnes Srdce Ježíšovo. Z pochopitelných důvodů je tento svátek pro nejednoho zdrojem obav z přílišné sentimentality a přeslazenosti. Skutečnost však vypadá trochu jinak. Oslovujeme-li Ježíšovo srdce, oslovujeme epicentrum lásky Boha k člověku, která je naprosto naplněná v osobě Toho, který je skutečně Bohem a skutečně člověkem. Oslovujeme a oslavujeme srdce probodené, srdce s krvavou zející ránou, a přece srdce živé, srdce Zmrtvýchvstalého.

To srdce neustále tepe životem. A jeho tep může srovnat i naše životní arytmie, zmírnit přetlak, povzbudit slabý výkon a uzdravit nedomykavost chlopní. Jeho tep si snad neuvědomujeme; snad jej můžeme zaslechnout v těch chvílích, kdy – jak říká Jan Zahradníček – je také slyšet, jak se Země otáčí kolem osy.

Nepochybně bychom měli držet prst na tepu doby. Věřím a doufám, že je také tepem Ježíšova srdce.

z letovického Městského zpravodaje

S poděkováním Karlu Rahnerovi a Michalu Altrichterovi