Vážený a milý Svatý otče Františku!

Sice jsem si téměř jist, že si tento vzkaz nejspíše nepřečtete (ostatně píši ho jen česky), ale to mi zase tolik nevadí.

Je to právě rok, co jsme se dozvěděli, že jste se stal papežem právě Vy. Přiznávám se, vůbec mi Vaše občanské jméno neznělo povědomě; a o Buenos Aires jsem věděl právě tak ještě, že existuje, že ho najdu na mapě Argentiny a že tam před čtvrt stoletím bylo světové setkání mládeže. Ale přesto mě pár detailů zaujalo.

Nastoupil jste na Petrův stolec z praxe, z pastorace – nebyl jste tedy zamotán do kuriálních struktur, které (zdá se) nepřidaly příliš radosti Vašemu předchůdci. Přišel jste zdaleka, z Jižní Ameriky – vidíte tedy věci z jiného úhlu, nejen z užších evropských obzorů. Přitom máte podle jména evropské kořeny, a to je také dobře, protože jste nastoupil do úřadu římského biskupa. A zvolil jste si jméno František, jméno, které nikdo z papežů před Vámi nenesl – mně jste tím dal najevo, že se nebojíte nových věcí; vždyť – jak jste sám řekl později – „přímo teď činí Bůh všechny věci nové“.

Sledoval jsem pak ze záznamu Vaše první vystoupení; musím říci, že mě dojalo – z vícera důvodů. To, že jste nejprve poprosil o modlitbu shromážděný Boží lid, mě utvrdilo v tom, že si berete k srdci slova svého nejdávnějšího předchůdce: »Vaše presbytery vybízím – já spolupresbyter a svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.« (1 Petr 5,1–4) A nadto že pro Vás učení církve o všeobecném kněžství všech pokřtěných nejsou jen prázdná slova nebo suchá teorie, ale fakt s praktickým dopadem. A nerazil ostatně již sv. Cyprián, biskup a mučedník, zásadu nihil sine consensu plebis – nic bez souhlasu lidu?

A požádal jste také o modlitbu za svého předchůdce. Vzal jste tím vítr z plachet těm, kdo Vás chtěli oslavit jako jeho protipól – „hodný“ František proti „zlému“ Benediktovi. Ne; tohle přece opravdu nemáte zapotřebí. A když jsem viděl záznam Vaší návštěvy u emeritního papeže Benedikta, ještě zřetelněji jsem pochopil, jakou vůči němu chováte úctu.

Vystoupil jste na prvním místě jako římský biskup a pozdravil jste své Římany. To Vám někteří vyčítali; prý tím oslabujete papežský primát. Jenže když jsem se podíval do dogmatických textů o papežském primátu, našel jsem zde slova právě o římském biskupovi – všude se píše »Pontifex Romanus«, a tím Vy jste, Svatý otče.

A velice mě těší, že jste skutečně „pontifex“ i v doslovném překladu, tedy „stavitel mostů“. Nebojíte se setkávat se žádnými lidmi; ani se svými názorovými odpůrci, jako byla argentinská prezidentka, ani s těmi nejposlednějšími – chudými, nemocnými, postiženými, vězněnými… Vaše rozhodnutí slavit Zelený čtvrtek v římském vězení mi nemohlo nepřipomenout Pánova slova: »Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně…« (Mt 25,36)

Nezařazoval jste do velikonočního poselství a požehnání Urbi et orbi pozdravy v řadě světových jazyků. Ale rád bych citoval římského zpravodaje BBC, který o Vás řekl: „Řeč jeho těla byla velmi hlasitá. S naprostou nenuceností při svém okruhu v otevřeném autě na svatopetrském náměstí zdravil rodiny, líbal děti a něžně objal handicapovaného mladého muže. Papež František promlouvá, i když mlčí.“

Děkuji Vám ale, Svatý otče, za Vaše slova vyřčená – za ta o Božím milosrdenství, která tolik potřebuje slyšet náš mnohdy ne příliš milosrdný svět. Ta o Bohu, kterého „nikdy neunaví odpouštět; to nás unaví prosit o odpuštění“. Ta o vděčnosti za to, když se modlíme za druhé a neseme jejich břemena. Ta o dobrotě a něze, jichž se nesmíme bát, při inaugurační mši svaté.

Zvláště Vám, Svatý otče, děkuji za apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium – Radost evangelia. Za fascinující slova, která jsem v ní našel – za to, že jste napsal: »Dobro vždycky tíhne k tomu, aby se sdílelo. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy se sama šíří a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, se stává vnímavějším k potřebám druhých. Zatímco sdílíme dobro, ono zapouští kořeny a rozvíjí se.« (čl. 9)

Svatý otče, v kancionále nacházím modlitbu, v níž se vzdávají díky za papeže, který „je velkým darem pro církev i pro každého z nás“. Modlím se ji upřímně a s přesvědčením, že je naprosto pravdivá. Že Vy sám jste dokladem toho, jak tíhne dobro ke sdílení. Že i díky Vám je snazší věřit, že Duch Svatý vede církev a brány pekel ji nepřemohou. Díky Vám – a díky dobrému Bohu za Vás, Svatý otče Františku.