Sacrosanctum concilium

4. 12. 2013 23:55
Rubrika: Nezařaditelné

»Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobil potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie.«


Těmito slovy začíná první ze čtyř konstitucí II. vatikánského koncilu, podle latinského začátku nazývaná Sacrosanctum concilium (SC). Právě dnes je tomu padesát let, co byla schválena – spolu s dekretem o sdělovacích prostředcích Inter mirifica. Jedná se nejen o první konstituci, nýbrž i o první koncilní dokument vůbec. Má tedy jistý „ustavující charakter“ a „formulovala ve skutečnosti řadu teologických (ústřední postavení Božího slova) a ekleziologických (význam místní církve) principů, které měly velký význam a které sice dlouho zůstávaly ve stínu, avšak pozitivně ovlivnily celou práci II. vatikánského koncilu“ (Alberigo).

Tato konstituce je především věnována liturgii. Proč právě jí? Mohlo by se zdát, že se tak stalo z nedostatku sil vyjádřit se k aktuálnějším, časovým tématům, či snad že se hledala nekonfliktní oblast pro „programové prohlášení“. Není tomu tak.

Samotná konstituce hodnotí liturgii velmi vysoko. Podle ní »v liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve« (SC 2), neboť je »vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně.« (SC 10)

Podobně vyvyšuje liturgii bl. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Spiritus et sponsa (ke 40. výročí SC): »Liturgie je církevními otci řazena na horizont dějin spásy, jejichž cílem je vykoupení lidstva a dokonalá Boží oslava. Vykoupení má svoji předzvěst v podivuhodných Božích skutcích Starého zákona a bylo naplněno Kristem, zvláště prostřednictvím velikonočního tajemství jeho utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení.« (č. 2)

Konstituce Sacrosanctum concilium svým způsobem předjímá velké teologické (především ekleziologické) přínosy Koncilu, zvláště pak jak byly vyjádřeny v konstituci Lumen gentium. Klademe-li důraz na sebepochopení církve coby „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9; srv. LG 9), je zcela pochopitelný požadavek Koncilu: »Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.« (SC 34)

Liturgická konstituce tedy žádá reformu liturgie. Text tohoto dokumentu hovoří na prvním místě o slavení eucharistie, věnuje se všem ostatním svátostem a nezapomíná ani na další obřady, jako jsou různá žehnání, řeholní sliby či pohřební obřady, ba ani na liturgii hodin – modlitbu breviáře.

Tak jako po Tridentinu byl i touto liturgickou reformou pověřen papež. Z jeho pověření vznikla speciální komise Consilium ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia, splynuvší později s Kongregací pro bohoslužbu. Výsledkem její práce byl na prvním místě Missale Romanum (Římský misál), který byl promulgován apoštolskou konstitucí Pavla VI. Missale Romanum ze dne 3. dubna 1969 s účinností od I. adventní neděle roku 1970, tzn. od 30. listopadu 1969; samotný misál byl uveden v užívání dekretem Kongregace pro bohoslužbu z 26. března 1970. Strukturu liturgického roku a kalendáře upravil apoštolský list motu proprio Mysterii paschalis ze 14. února 1969.

Pozoruhodné je, že II. vatikánský koncil postupuje zcela v intencích koncilu Tridentského. Ten totiž usiloval o to, aby se při reformě obřadů přiblížil co nejvíce prvotní praxi, nejbližší apoštolským dobám, tedy skutečným pokladům Tradice. Díky pokroku historického bádání a dostupnosti nových pramenů mohla liturgická reforma postoupit mnohem hlouběji – a vynést tak na světlo mnohé pozapomenuté poklady liturgického života církve.

Vezmeme-li v potaz, že do té doby platný mešní řád vyžadoval, aby celebrant během slavení mše desetkrát políbil oltář, šestnáctkrát poklekl a dvaapadesátkrát udělal znamení kříže (což při půlhodinové celebraci v průměru znamenalo políbit oltář každé tři minuty, pokleknout každé dvě minuty a udělat znamení kříže každých pětatřicet sekund), nelze pochybovat, že nový mešní řád vznikl v linii nastolené konstitucí Sacrosanctum Concilium, požadující při obnově obřadů „vznešenou jednoduchost“ (SC 34).

Pozoruhodné je, že se pro obnovenou liturgii vžilo označení „čelem k lidu“; tato otázka se stala symptomatickou. Přitom je třeba říci, že postoj coram populo nebyl na Západě nikdy oficiálně zakázán, přestože nebyl po tisíc let používán (Adam), a pamatovaly na něj i příslušné rubriky (Berger). Oproti tomu opačný postoj je možný i podle stávajícího Římského misálu a bývá zpravidla využíván tam, kde není možná taková úprava liturgického prostoru, která by umožnila celebrantovi stát z pohledu ostatních účastníků bohoslužby „za oltářem“. Nicméně postoj „čelem k lidu“ byl explicitně povolen a „postupně se prosadil v celé oblasti římského obřadu, neboť byl shledán smysluplnějším a pastoračně cennějším“ (ibid.).

Klíčovým je také častokrát opakovaný pojem „činná účast“ (participatio actuosa), který předkládá Sacrosanctum concilium na mnoha místech – porůznu hovoří také jako o účasti aktivní, uvědomělé, plné, společné, zbožné, s duchovním užitkem a snadno přístupné. Citujme např. SC 21: »Texty a obřady je třeba (…) upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství.« Tento důraz vychází právě z pochopení všeobecného kněžství Božího lidu. Podle Pavla VI. „je jedním z charakteristických principů koncilové nauky a reformy“ (Richter).

Je to pochopitelné z toho hlediska, chápeme-li církev jako dynamickou skutečnost, nikoli jako statickou jednotku: „Církev se musí dít.“ (Berger) To, jaká je církev sama o sobě, jak sama sebe chápe, má pochopitelný vliv na to, jak jedná, a to především v liturgii. Nejenže církev nemůže neslavit liturgii; nemůže ji nadto neslavit takovým způsobem, v němž by o sobě sama nevypovídala. „Liturgické shromáždění je epifanií církve.“ (ibid.)

Nechejme tedy závěrem ještě jednou zaznít slova bl. Jana Pavla II.: »Vyhlášení liturgické konstituce znamenalo v životě církve etapu zásadní důležitosti v prosazení a vývoji liturgie. Církev, která je řízena dechem Ducha a žije své poslání být „svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (LG 1), nachází v liturgii nejvyšší vyjádření své tajemné skutečnosti.« (Spiritus et sponsa 16)

Zdroje:
Sacrosanctum concilium
Lumen gentium
Spiritus et sponsa

Adam, Adolf: Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj; Vyšehrad, Praha 2001
Alberigo, Giuseppe: Stručné dějiny II. vatikánského koncilu; Barrister & Principal, Brno 2008
Berger, Rupert: Liturgický slovník; Vyšehrad, Praha 2008
Richter, Klemens: Liturgie a život; Vyšehrad, Praha 2003

Zobrazeno 1217×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz