Věřící Tomáš

Milý svatý Tomáši!

Odnepaměti Tě nazývají generace a generace křesťanů „nevěřícím Tomášem“, a dokonce se Tvé jméno stalo jakýmsi příslovím; „nevěřící Tomáš“ je tak otřepané klišé, že už snad vychází z módy. Přesto si nejsem jist, že se Ti takovéto pověsti dostalo právem.

Bezpochyby za to může snad poněkud povrchní čtení oné pasáže Janova evangelia, kde je řeč o setkání Zmrtvýchvstalého s Tvými spolubratry apoštoly. Nebyl jsi s nimi – to je celkem pochopitelné; po velkopátečních událostech jste se rozprchli, a je s podivem, že se jich tolik sešlo.

Jaká že byla Tvoje reakce, když Ti přišli oznámit tu neuvěřitelnou zprávu? „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ Ale abych byl upřímný, myslím si, že se nemáš za co stydět – ostatní apoštolové také nechtěli věřit ženám, kterým se Pán nejprve zjevil, jejich „plané řeči“.

„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“, řekl Ti tenkrát Mistr. Bezpochyby; ale kdo z apoštolů by mohl být pokládán za takového blahoslaveného? Uvěřili přece až tehdy, kdy se jim sám zjevil, mluvil s nimi a jedl. Přesto právě Tebe pokládají mnozí povrchní čtenáři Písma za
jakousi černou ovci mezi nimi.

Ale zaslouží si něco takového člověk, který vyslovil jedno z nejpřesvědčivějších biblických vyznání – „Pán můj a Bůh můj“? Jak jinak mohu nazvat autora těchto slov, než „skutečně věřícího“?

Jakousi bílou vránou mezi vykladači Písma je svatý Řehoř Veliký. Právě on o Tobě napsal, že „Tvá nevěra pro nás znamená více než víra ostatních apoštolů“. Co tím chtěl říci? Nejspíše tolik: říkalo se tenkrát po Jeruzalémě, že jste s apoštoly šli a mrtvé Kristovo tělo ukradli z hrobu, abyste pak mohli tvrdit, že vstal z mrtvých. Tvá skepse vůči zprávám o jeho vzkříšení tyto pověsti dostatečně spolehlivě vyvrací. Já však nechci mluvit o Tvé nevěře.

Připadá mi spíše, milý svatý Tomáši, že se u Tebe projevila jedna z ctností, která také v dnešní době dostává na frak. Nazval bych ji „prozíravost spojená se střízlivostí“. Z Tvých slov je znát jakýsi zdravý nadhled, který ovšem přece nevylučuje nadšení, entusiasmus, ale nezapomíná rozumně přemýšlet a nechává obě nohy na zemi.

Církev si od dob Tvého apoštolátu prošla lecčíms, milý svatý Tomáši; mezi těmi, kdo se ji pokoušeli (a pokoušejí) zničit, byli i ti, kdo se dovolávali zdravého rozumu. Ostatně jejich pohrobci se tu a tam ozývají dosud. Snad právě proto jsou mnozí naši dnešní souvěrci vůči rozumu kritičtí. Snad právě proto kladou důraz spíše na city, prožitky a zážitky, nadšení a mimořádné události.

Dočetl by ses, milý svatý Tomáši, v nejrůznějších časopisech a na mnoha internetových stránkách o mnoha a mnoha prapodivných zázracích, znameních a zjeveních. Často vzpomínám na Tvá slova, když o tom všem slýchám; často je mám na jazyku: „Dokud neuvidím, neuvěřím!“ A právě tehdy mě pokládají za „nevěřícího Tomáše“. A přece jim jeden z Petrových nástupců (pravda, v dobách, kdy ještě Petrovým nástupcem nebyl) zdůrazňoval, že víra, která potřebuje mimořádné zjevy, je přinejmenším nemocná. Troufám si tvrdit, že ses za něj u Pána přimluvil, aby mohl tak odvážná a tak potřebná slova prohlásit.

Zveřejnili jsme, milý svatý Tomáši, na katolických internetových stránkách články jednoho vědce o homeopatii, o akupunktuře a o okultismu ve vědě. Žasnul jsem, a myslím, že bys žasl též, být na mém místě, s jakými negativními, až nepřátelskými ohlasy jsme se setkali. Připadá mi to, milý svatý Tomáši, jako by z toho, že věříme v Boha všemohoucího, muselo nutně vyplývat, že jsme ochotni věřit čemukoli, co se nějakým způsobem otírá o nadpřirozeno. Já vím – jako jsi to věděl Ty – že ne všechno, co se za zázrak vydává a co se zázrakem nazývá, skutečně zázrakem je. Jen se obávám, že mnozí lidé to nevědí – nebo nechtějí vědět. Přimlouvej se za ně, milý svatý Tomáši, a přimlouvej se i za nás, kterým záleží na Boží cti, jíž nechceme ubírat tím, že bychom Boha obviňovali ze všech myslitelných prapodivností.

Tomáš Akvinský nejspíše ne náhodou nosil Tvé jméno. Byl to vlastně on, kdo mě naučil přemýšlet v tom smyslu, jak to chápe filosofie. Také s ním se shoduji v pohledu na víru – nejprve je třeba pochopit, v co věřit, a pak uvěřit, dalo by se zjednodušeně říci. V tom jste si podobní. Ale dnes si připadám s tímto „rozumářským“ přístupem poněkud exoticky. Přesto věřím, že se za mě přimluvíš, abych si uchoval zdravý rozum.

Myslím si však, že bych Ti křivdil, kdybych o Tobě říkal, že jsi prostě racionalistický skeptik. K rozumnosti a prozíravosti totiž patří i pravdivý pohled na věc, správné, poctivé zhodnocení situace; a to Ti, pokud vím, nechybělo.

Co vlastně o Tobě říkají evangelia krom oné slavné velikonoční pasáže? Synoptici Tě nanejvýš vypočítávají mezi ostatními apoštoly, podobně Jan, který o Tobě mluví v souvislosti s druhým „zázračným rybolovem“, kdy se s Vámi setkal u jezera vzkříšený Pán. Ale podle Jana jsi to byl Ty, kdo položil Mistrovi důležitou otázku „Pane, nevíme, kam jdeš; jak můžeme znát cestu?“ – na kterou dal Pán tak známou a tak často citovanou odpověď: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“

Ale především Tě, milý svatý Tomáši, mám spojeného s jinou částí Janova evangelia; nikoli se skepsí po zmrtvýchvstání, ani s Poslední večeří. Myslím si, že Tvůj přístup a Tvoje přednosti se nejlépe projevily tehdy, když se Kristus vypravil do Judska za mrtvým Lazarem.

Myslím, milý svatý Tomáši, že právě Ty jsi nejlépe pochopil Pána, když mluvil o svém utrpení a umučení, o svém ponížení a smrti. Někteří reptali, že se Mistr vrací tam, kde ho málem ukamenovali. Jiní si ho v takových případech brávali stranou a snažili se mu podobné – jak si asi mysleli – chmurné myšlenky rozmluvit. „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ Ale co jsi řekl Ty?

»Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“«

A kvůli tomu, milý svatý Tomáši, si Tě vážím nejvíce. Tak podle mě vypadá skutečná láska, která jde ruku v ruce se zdravým rozumem. Tys věděl, že Pán hovořil o vlastní smrti, která se blíží. Tys věděl, že jde do míst, kde mu bezprostředně hrozí. Tys věděl, že Mistr nemluvil jen tak do větru a že se jeho slova splní v dohledné, až příliš blízké době. A přestos byl ochoten s ním jít. Tys totiž věděl, že Mistr řekl: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

Takhle si představuji vědomou, tedy uvědomělou lásku. Ne nějaké krátkodobé vzplanutí, vzedmutí citů, rozněžnění se pro něco sladce krásného, ale ochotu následovat milovaného až do hořkého konce.

A ještě něco: musel jsi Pána skutečně nesmírně milovat, když jsi vyjádřil ochotu zemřít s ním. Tys totiž věděl, že život bez něj nemá cenu a postrádá smyslu. Poznals ho za ta krátká tři léta příliš dobře na to, abys dokázal plánovat život bez něj.

O to Tě prosím, milý svatý Tomáši: vypros mi víru, která ví, čemu věří, která se snaží ještě více pochopit. Vypros mi víru, která nehledá senzace, ale nádheru pravdy. Vypros mi víru, jakou jsi měl Ty, když jsi vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“

Vypros mi, abych dokázal milovat vědomě, uvědoměle, abych se nenechával strhnout city, sympatiemi, atmosférou, ale abych vždy věděl, co mám dělat a co chci dělat. Vypros mi zdravý rozum, který pochopí, že život bez Krista není k ničemu. Ať jsem si toho vědom i tehdy, kdy se mi bude zdát, že moje cesty končí na Kalvárii. Ať jsem ochoten i tehdy říci: „Chci zemřít s ním.“ A ať mě pak čeká setkání se Zmrtvýchvstalým.

Oroduj za mě, věřící Tomáši!