Čeho se naše ruce dotýkaly…

3. 3. 2013 16:00
Rubrika: Nezařaditelné

Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se – jako byste stále ještě byli v moci světa? (Kol 2,20–21)


 

1. března 1998, na 1. postní neděli, před 15 lety bylo v naší zemi umožněno přijímat eucharistii na ruku, podává-li se pouze pod způsobou chleba. Stalo se tak na základě schválení Kongregací pro bohoslužbu po předchozí žádosti našich biskupů. Můj biskup při této příležitosti vydal pastýřský list; podobně reagovali ostatní diecézní biskupové. Zde je výslovně řečeno:

»Jak už bylo dříve oznámeno, odpověděla vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kladně na žádost České biskupské konference o dovolení možnosti podávat věřícím svaté přijímání kromě tradičního způsobu do úst i na ruku.

Je tak ukončeno období provizoria, ve kterém se objevovala řada potíží s tím, jak se dobře zachovat vůči těm, kteří do naší diecéze přicházejí zvláště z Rakouska, Německa a dalších zemí a doma jsou již po léta či desetiletí zvyklí na tento způsob přijímání těla Kristova.

Ode dneška jsou i na území České republiky dovoleny oba způsoby přijímání eucharistie: jak do úst, tak na ruku. A každý věřící má plné právo sám volit ten z obou způsobů, který pro sebe považuje za vhodný. Ten, kdo svaté přijímání podává, je zavázán způsob zvolený přijímajícím respektovat.«

Byl bych toho mínění, že takovýto jednoznačný hlas biskupů ve shodě se Svatým stolcem bude pro Boží lid, pro kněze i laiky, dostatečnou autoritou, aby rozhodnutí svých pastýřů přijal bez větších potíží. Je proto pro mě smutným překvapením, když ještě dnes, po patnácti letech, vídám a slýchám radikální výrazy odporu.

S lítostí konstatuji, že se proti biskupům stavějí nejen laici, ale i kněží. Se zármutkem se dočítám na internetu i v periodicích argumenty založené na nepravdách, polopravdách, křivých obviněních, nebo i takové, kterým stará dobrá scholastika říkala argumentum ad hominem. Nepotěší mě, když nějakého takového protestujícího odkážu na pastýřský list svého biskupa, a on reaguje, že „se o něm poradí s jedním knězem", jako by hlas kněze byl důležitější než hlas biskupa, ba dokonce hlas Apoštolského stolce.

Dne 29. května 1969 totiž vydala Kongregace pro bohoslužbu dokument, instrukci pojmenovanou podle prvních slov »Memoriale Domini«. Zde je ohledně možnosti přijímat eucharistii na ruku jednoznačně řečeno:

„Ať biskupské konference [o této možnosti] po bedlivém zkoumání svobodně rozhodnou v tajném hlasování, které musí rozhodnout dvoutřetinovou většinou; výsledky tohoto hlasování ať pošlou Svatému stolci k nezbytnému schválení spolu s podrobným vylíčením důvodů, které je k tomuto rozhodnutí vedlo. Svatý stolec jednotlivé případy pečlivě zváží a neopomene vzít v potaz vazby mezi jednotlivými místními církvemi navzájem i vůči všeobecné církvi, aby se podpořilo obecné dobro a společný růst i rozvoj víry a zbožnosti, k čemuž vede vzájemný příklad.“ (AAS 61/1969, str. 541–545)

Tato instrukce byla vydána s vědomím a se schválením papeže Pavla VI., který ji potvrdil předchozího dne, tj. 28. května 1969. Česká biskupská konference tedy postupovala plně v souladu s celocírkevními normami.

Ozývají se také hlasy, že podávání eucharistie je v rozporu s tradicí církve. Že tomu tak není, lze dohledat v nejrůznějších textech patristické doby. Velmi pečlivý přehled poskytl prof. Jaroslav Polc ve svém článku »Svaté přijímání na dlaň ve starokřesťanské době«, který vyšel v Teologických textech (č. 5, ročník 1995, str. 168–169). Zde lze zjistit, že s přijímáním eucharistie na ruku počítají Tertulián (spis De idololatria), sv. Cyprián (spisy De lapsis a De zelo et de invidia), sv. Atanasius (V. list z vyhnanství), sv. Jan Zlatoústý (24. homilie na 1. list Korinťanům, homilie na knihu Izaiášovu), sv. Caesarius z Arles, sv. Jeroným (81. list biskupu Teofilovi), sv. Basil Veliký a Anastasius Sinaita.

Slova katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského jsou velmi dobře známa, často bývají citována v souvislosti s přijímáním na ruku:

»Když přijdeš, neuchvacuj [tělo Páně] rozpřaženýma rukama ani s roztaženými prsty, ale levou ruku vlož pod pravou jako trůn, jako by přijímaly krále, a na rozevřené dlaně přijmi tělo Kristovo s odpovědí „Amen".« (V. mystagogická katecheze, č. 21,1128)

Za zmínku rozhodně stojí i slova Maruty z Martipoli:

»Vskutku, kdykoli nyní přistupujeme k tělu a krvi [Páně] a přijímáme je na své ruce, věříme, že tělo objímáme a že my sami jsme z jeho těla a z jeho kostí.«

A velmi podnětný je i text ze spisu o kněžství od sv. Jana Zlatoústého:

»Jaký je to zázrak! Toho, který s Otcem sedí nahoře, drží ruce všech v oné hodině, a těm kteří si to přejí, se dává dotknout a přijmout.«

Někdy bývá v souvislosti s přijímáním na ruku zmiňován Benedikt XVI., který si přál, aby účastníci jeho bohoslužeb přijímali do úst a vkleče. Nepochybně na to má právo; ostatně papežské bohoslužby měly vždy svůj vlastní ritus, lišící se např. od ritu papežských bazilik, kde se slavívaly tzv. stacionární bohoslužby. Koneckonců Benedikt XVI. takto navazuje na zvyklost z pontifikátu Pavla VI., který si tento způsob přijímání eucharistie přál (tedy nikoli nařídil) pro diecézi Řím.

Nejsem ovšem toho mínění, že zvyklost papežské bohoslužby opravňuje kohokoli k tomu, aby jí argumentoval proti praxi legitimně zavedené na základě rozhodnutí oprávněných autorit. Nejsem toho mínění také proto, že znám stanovisko přímo Svatého otce – byť z doby před zvolením papežem. Najdeme je v jeho stati Hostina smířených – slavnost zmrtvýchvstání, která pochází z knihy Eucharistie – Mitte der Kirche, vydané poprvé v Mnichově roku 1978, podruhé v Augsburgu 2001 (pod novým titulem Gott ist uns nah, Eucharistie: Mitte des Lebens). Česky vyšla tato stať v revue Salve ve 2. čísle 15. ročníku (rok 2005) v překladu Jany Štefkové a Norberta Schmidta:

»Námitka, nad kterou bychom se chtěli zamyslet, se týká přijímání: zda vkleče, nebo vestoje, zda na ruku, či do úst. Nejprve bych chtěl říci, že oba postoje jsou možné, a všechny kněze prosím o to, aby byli tolerantní, aby jednomu každému ponechali možnost rozhodnout se; nadto bych vás všechny ještě chtěl poprosit, abyste tuto toleranci připouštěli a druhého nepodezřívali, jestliže se rozhodne k určité formě.

Ale budete se ptát: Je zde tolerance onou správnou odpovědí? Není v případě Nejsvětější svátosti omylem? Víme, že až do IX. století se eucharistie přijímala vestoje na ruku. To samozřejmě nemusí znamenat, že to tak má zůstat pořád. To největší a nejkrásnější na církvi totiž je to, že roste, že zraje, že hlouběji proniká do tajemství. Do té míry má nový vývoj, který začal v IX. století, zcela jako výraz bázně své oprávnění a své dobré důvody.

Naopak je nutné také říci, že je nemožné, aby církev slavila eucharistii po 900 let nedůstojně. Když čteme texty Otců, vidíme, v jaké bázni tehdy přijímali eucharistii. U Cyrila Jeruzalémského ve IV. století najdeme jeden zvlášť krásný text. Líčí ve svých křestních katechezích komunikantům, jak to mají dělat. Mají předstoupit a ze svých rukou vytvořit trůn, pravou položit na levou, aby ruce byly trůnem pro krále a zároveň znázorňovaly kříž. Jde mu o toto symbolické vyjádření plné krásy a hloubky: člověk svýma rukama vytváří kříž, který se stává trůnem, na nějž sestoupí Král. Natažená, otevřená ruka se tak může stát symbolem toho, jak se člověk staví před Hospodina, otevírá mu své ruce, aby se mohly stát nástroji jeho blízkosti, trůnem jeho milosrdenství v tomto světě.

Kdo si to uvědomí, pochopí: tady je chybou přít se o ten či onen postoj. Přít se musíme a smíme pouze o to, o co církev zápasila před i po IX. století, totiž o bázeň srdce, která se sklání před tajemstvím Boha, jenž se nechává vložit do našich rukou.

Neměli bychom přitom zapomenout na to, že jsou nečisté nejen naše ruce, ale také náš jazyk a také naše srdce, a že jazykem hřešíme často více než rukama. Největším rizikem a zároveň nejvyšším vyjádřením pro milostiplnou Boží dobrotu je, že se ho smí dotýkat nejen ruka a jazyk, ale také srdce. Že Pán do nás vstupuje a v nás a s námi žije, že se chce zevnitř stát středem našeho života a jeho proměněním.«

Sám jakožto akolyta rite constitutus mám zkušenosti s podáváním eucharistie. Nesetkal jsem se dosud s tím, že by někdo přijímající na ruku jakýmkoli způsobem projevil třeba jen náznak neúcty k eucharistii nebo pochybnosti o Kristově reálné přítomnosti. Znám naopak mnohé takto přijímající jako lidi pevné a hluboké víry, ochotné napřít síly pro církev, která je přece také Kristovým tělem, laskavé a přátelské, poctivé a bezúhonné.

Nikdy jsem také nebyl svědkem – ať už jsem sám eucharistii podával, nebo jsem se účastnil bohoslužby jiným způsobem – že by upadla eucharistie na zem tomu, kdo přijímal na ruku. Naopak při přijímání do úst to není (naneštěstí) tak vzácnou událostí. Někdy se ministrantovi podaří zachytit hostii na paténu, někdy ne…

Sám jsem – zvláště v dobách chřipkových epidemií – rád, když mohu podávat Kristovo tělo do rukou a vyvarovat se tak nebezpečí přenosu nemocí; těžko se totiž vyvarovat dotyku jazyka či rtů přijímajících. A sám – vzhledem k tomu, že v zimě mívám často oschlé a okoralé rty – jsem rád, že mohu na ruku eucharistii přijmout.

Nikdy jsem ovšem nikomu neodmítl podat eucharistii proto, že chtěl přijmout do úst, ať už vestoje nebo vkleče. Respektuji rozhodnutí biskupů a Svatého stolce, které prohlašuje všechny tyto způsoby za legitimní. A s lítostí se doslýchám o podávajících, kteří nejen odmítají eucharistii do rukou podat, ale dokonce se tím chlubí jako zásluhou. Zaráží mě to, protože citovaný pastýřský list mého biskupa hovoří v tomto ohledu jednoznačně:

»Každý věřící má plné právo sám volit ten z obou způsobů, který pro sebe považuje za vhodný. Ten, kdo svaté přijímání podává, je zavázán způsob zvolený přijímajícím respektovat. K četným dohadům, nejasnostem i kampaním proti legitimitě možnosti přijímat oběma způsoby závazně prohlašuji, že po schválení Římem je každé dohadování ve společenství naší církve nejen zbytečné, ale přímo škodlivé a rozkladné.«

Co napsat závěrem? Snad se budou hodit slova sv. Efréma Syrského, který odpovídal v polemice s těmi, kdo pokládali tělo a hmotu za zlé:

»Kdyby tělo bylo dílem ďáblovým, [Kristus] by nikdy k svému tělu nepřipojil tajemství. (...) My však o něm tvrdíme, že je velmi dobrý ten, od něhož jsme přijali ruce, jimiž bychom přijímali jeho tělo."«

Snad těchto pár řádků poslouží jako svědectví, jak o něm píše sv. Jan: »O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám.« (1 Jan 1,1)

Zobrazeno 2521×

Komentáře

Ester-Michael

není to tak dávno, co sem chtěla přijímat na ruku, starý ministrant podávající eucharistii se zatvářil zle, zavrtěl hlavou a eucharistii mi doslova vtlačil do pusy.... Respekt ke svobodě člověka a k rozhodnutí biskupům (tedy poslušnost) zřejmě nade vše:-)....

Honyczek

Díky Zdeňku za dobrý článek!

Jasminecka

Kéž by nezapadlo, že často jsou to naše srdce a ústa, která jsou pošpiněna nečistotou... Dobrá motivace nesoustředit se na formu, ale na podstatu...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz