Můj milý svatý Tomáši!

21. 2. 2013 0:00
Rubrika: Nezařaditelné

Známe se už drahný čas; koneckonců jakýmsi podivuhodným způsobem nosím Tvoje jméno, a jsem za to vděčný. Pokládám si to za čest, a snad Ti nedělám příliš velkou ostudu.

Tvůj život byl životem paradoxů. Pocházel jsi z normanské rodiny – Tví prarodiče přišli do Anglie s Vilémem Dobyvatelem půl století před Tvým narozením. Byl jsi tedy příslušníkem národa okupantů – a jednou Ti budou vyčítat, žes svůj národ zradil, protože se zastáváš „podrobených Sasíků“.

Tvých schopností si povšiml arcibiskup Theobald z Canterbury. Byl to on, kdo Tě poslal studovat do Bologne a Auxerre; byl to on, kdo Tě pověřoval diplomatickými úkoly. A byl to on, kdo příliš pozdě pochopil, že vychovává církvi nepřítele pro spor krále s duchovními.

Byla to stejně zvláštní doba. Neuplynulo ani století od časů, kdy vrcholil v Říši boj o investituru, z něhož vyšla církev – snad – vítězně. Když se konečně císař s papežem dohodli, byly Ti asi tak čtyři roky. A není divu, že ozvěna těchto sporů dosáhla až k anglickým břehům.

Byl jsi vysvěcen na jáhna, nemýlím-li se, a jmenován arcijáhnem v Canterbury a proboštem v Beverley. Pravda, byl to spíše výnosný úřad než služba Božímu lidu. A popravdě řečeno, bylo na Tobě a na Tvém životě znát, že jsi mužem velkého světa. Nepokazil jsi žádnou zábavu, Tvé hostiny a slavnosti byly mírou dobrého vkusu, stal ses jakýmsi arbiterem elegantiae své doby.

A téhož roku, kdys přijal svěcení, vstoupil na jeviště dějin člověk, jehož život byl napříště propleten s Tvým: anglickým králem se léta Páně 1154 stal Jindřich II. z Anjou, po matce pravnuk Viléma Dobyvatele. Na trůn nastoupil po dlouhých letech domácí války mezi přívrženci jednotlivých uchazečů o královskou vládu.

Arcibiskup Theobald nejspíše pochopil, že se nad starými privilegii církve začíná smrákat. Usoudil proto, že bude dobře, když v blízkosti trůnu bude mít svého člověka. Doporučil proto králi Jindřichovi do úřadu kancléře právě Tebe, Tomáši. A nejspíše přitom neměl žádné postranní úmysly – arcibiskup Tě měl upřímně rád a přál Ti úspěšnou kariéru. A bylo mu jasné, řekl bych, že z Tebe bude spíše dobrý úředník než dobrý kněz.

S králem Jindřichem jste si velmi dobře rozuměli. Našel v Tobě nejen velice schopného kancléře, ale i osobního přítele. Dvorský život Ti nebyl nikterak cizí, s potěšením ses účastnil nejrůznějších zábav a honů. Byl jsi skvělým jezdcem a sokolníkem, svou uhlazeností a vzděláním jsi značně převyšoval své okolí. Král Ti mimo jiné svěřil výchovu svých synů.

Jak o Tobě napsal jeden z Tvých současníků, byls prý na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měls v obličeji lehkovážný výraz, byls milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce ses zajíkával. Měls velmi bystrý úsudek a byls velice chápavý, takžes každou složitou otázku snadno moudře vyřešil. Nu, tu postavu bych Ti mohl závidět…

Nicméně – zdálo by se, že velmi specifickým způsobem o Tobě platí slova Písma: „Jsou na světě… ale nejsou ze světa…“ (srv. Jan 17,11–14). Říkalo se o Tobě, že někdy uprostřed nejbujařejších zábav jako bys byl duchem nepřítomný, jako by Ti Tvé radovánky nepřinášely žádnou radost. Čím to bylo, Tomáši?

Také v politice se Ti, milý Tomáši, dařilo. Když krále stály jeho války na evropské pevnině čím dál tím více peněz, rozhodl ses sáhnout k velmi ožehavému kroku: požadovat po církvi poplatek za to, že se duchovní coby angličtí poddaní neúčastní bojů. Poplatek, za který by si Tvůj přítel Jindřich mohl najmout žoldnéře. Když k tomu připočteme Tvůj postup proti staré výsadě nezávislého církevního soudnictví, zvané privilegium fori, lze předpokládat, že mezi Tebou a Tvou církví – mou církví – začala růst zeď. Je to zvláštní, že? Ty, svěcený služebník, postupuješ proti výsadám těch, s nimiž Tě pojí sacramentum ordinis

A pak tu máme roky 1161–62. Tvůj dávný přítel, Tvůj současný odpůrce, Tvůj duchovní otec, Tvůj politický protivník Theobald umírá; uprostřed nejtužších sporů krále s církví osiří první stolec v zemi. Co teď, Tomáši?

Úžasný nápad dostal král Jindřich – nepochybně mu tak v tu chvíli připadal. Prosadil nového arcibiskupa v Canterbury. Nátlakem, hrozbami a úplatky. Kdopak se stal novým anglickým primasem? Koho král prosadil na toto místo? Čekal jsi to, Tomáši? Věřil bys, kdysi dávno, kdyžs studoval právo a diplomacii, že právě Ty dosáhneš jednoho z nejvyšších úřadů touto nediplomatickou a protiprávní cestou? Napadlo by Tě, když jsi vedl s místní církví spory, že zakrátko staneš v jejím čele?

Tak jako tak jsi byl 3. června 1162 vysvěcen na biskupa a ujal ses canterburské katedry. Ale co se to s Tebou stalo? Téměř ze dne na den je z Tebe vzor kněžského života: svůj majetek rozdáváš chudým, ke stolu zveš žebráky a mrzáky a veškerý čas věnuješ své diecézi a osobní modlitbě.

Ovšem nechci Ti křivdit: nestavěls svou chudobu na obdiv. Chesterton o Tobě po staletích napíše, žes nosil navenek nejkrásnější zlaté ornáty – a pod nimi spodní šaty z pytloviny. Nádheru pro davy – a kající roucho pro sebe. A pro svého Pána. Tohle nedělá pokrytec. Tohle dělá člověk, který zná Boží slovo: „…abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti.“ (Mt 6,18) Naučím se to někdy já?

Je to zvláštní, ale i v politice jsi udělal obrat. Z nejoddanějšího a nejschopnějšího králova stoupence se stal přesvědčený obhájce práv církve. Jean Anouilh Ti vložil do úst slova „čest Boží nade vše“. Kéž bych to i já dokázal říci s upřímným srdcem, Tomáši.

Neshodl ses s králem. Rezignoval jsi na úřad kancléře. Byl jsi předvoláván před soud, kterémus nepřiznal právo soudit arcibiskupa. Ty, donedávna po králi první muž v království, odcházíš do exilu. Do vyhnanství. Do nepřátelské ciziny.

Šest let trvalo, než Ti papežská a francouzská diplomacie vymohly návrat. Bylo to na sklonku zimy roku 1170. Čekal jsi ještě nové jaro, Tomáši?

Kdo ví; snad jsi tušil, že s končícím rokem končí i Tvůj životní běh. Mohls to tušit, když jsi s papežovým pověřením exkomunikoval duchovní, kteří se za Tvé nepřítomnosti postavili proti Tobě, i šlechtice, kteří využili situace a porušili práva církve.

Když se to dozvěděl král Jindřich, byl bez sebe vzteky. Ve slabé chvíli vyřkl slova, která se stala impulsem k následující tragédii. Prameny Tvému bývalému nejlepšímu příteli vkládají do úst výkřik:
„Kdo mě zbaví toho protivného kněze?“
Čtyři šlechtici z královy družiny si ta slova vzali k srdci a vydali se na cestu do Canterbury. Dorazili tam 29. prosince roku 1170.

Je to zvláštní – mohl ses opevnit v katedrále; Tví stoupenci byli odhodláni Tě bránit. Ale Ty, který jsi věděl, co je boj a válka, jsi prý tehdy prohlásil:
„Není správné, aby se dům modlitby, Kristův chrám stal pevností. I když není uzavřen, slouží jako opevnění svému lidu. Zvítězíme nad nepřítelem spíše utrpením než bojem. A přicházíme trpět, nikoli stavět se na odpor.“

Měl jsi strach? Těžko. Jak bys mohl říci svým pronásledovatelům:
„Jsem připraven zemřít pro svého Pána, aby z mé krve získala církev mír a svobodu. Ale ve jménu Všemohoucího Boha vám zakazuji jakkoliv ublížit mým lidem, duchovním i laikům.“

Skonal jsi po třetí ráně mečem, milý Tomáši. Umíral jsi tiše, se skloněnou hlavou, bez jakékoli známky odporu. Uměl bych to já? Proč já, Tomáši, nedovedu přijímat rány? Proč se neumím zříkat sebe sama?

Tys ale, Tomáši, svůj boj neprohrál. Na Tvém hrobě se král Jindřich kál za Tvou smrt; dokonce se nechal zbičovat – těmi pohrdanými saskými mnichy, kterým jsi Ty poskytoval útočiště, když hledali v klášterech ochranu před normanskou šlechtou – Ty, sám šlechtic a Norman. Ty, kterého tři roky po Tvé smrti papež kanonizoval – právě dnes je tomu 840 let. Ty, jehož náhrobek dal rozbořit jiný anglický král, další v řadě Jindřichů, ten, který měl na svědomí jiného světce Tvého jména, ten, který už Ti nemohl nijak ublížit, a přece Tě in absentia odsoudil za velezradu.

Copak sis z toho asi dělal ve slávě nebes, Tomáši? Toto privilegium fori nedokáže porušit žádná královská moc ve stvořeném světě. Vyprosíš i mně, abych uměl být nezávislý na lidských soudech? Vyprosíš i mně, abych neodsuzoval, jako nechci být odsuzován? Vyprosíš i mně, abych se nestaral o vlastní čest, ale aby pro mě byla čest Boží nadevše?

Přimluv se za mě, svatý Tomáši Beckete!

Zobrazeno 1765×

Komentáře

Jenda

šup s tím do Tarsicia;)) pěkny, mas proste dar na psaní!

TerkaL

Nádherné...

Anežka-m

Nějak se ve mně budí otázka, co vlastně vím o svaté Kláře...díky..

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz